David Hemmings

15. březen 2002

"Můj otec byl pianistou v taneční kapele, o víkendech hrál v hospodách a já tam už jako pětiletý, šestiletý kluk zpíval. Od té doby mám asi rád pivo," přiznává velká britská herecká hvězda David Hemmings , který se na letošním Febiofestu představil v Poslední rundě , za níž byl nominován na Evropskou filmovou cenu za rok 2001.

Už tehdy začal jeho vztah k hudbě a ke zpěvu vůbec. Jako dítě vyhrál soutěž mladých talentů, chodil na hodiny zpěvu, prozpíval se až k dětským sólovým rolím v moderních operách, zvláště v dílech Benjamina Brittena. "Moje pěvecká kariéra ale skončila mutováním."

Začal hrát v divadle i ve filmu, později také režírovat. I když je znám především jako filmový a televizní herec, tvrdí, že divadlo je pro každého herce důležité, drží ho při zemi, pomáhá mu vybudovat si vnitřní disciplínu. Je to významný základ, protože na jevišti musíte čelit publiku, které je náročnější než oko kamery. Filmový herec si v průběhu praxe vytvoří řadu triků a začne na ně spoléhat. Zamlada jsem hrál v jedné sezóně současně ve spoustě her od Shakespeara po detektivky, od tragédií k fraškám. Člověk se tak naučil ohromné flexibilitě. Rád bych to ještě dělal, kdybych nebyl starý... Tak alespoň vyučuji herectví, abych tohle vysvětlil mladým adeptům herectví.

Filmový režisér David Hemmings

Hemmings oslavil loni šedesátku, hrál zatím ve 154 filmech a soudí, že když dnes i šestnáctiletí píší vzpomínky a mám už věk na to, abych hrál Polonia, je snad načase psát paměti. Začal, ale přiznává, že už dva roky zpožďuje dodání rukopisu nakladateli. Není ostatně divu, když jen za uplynulé dva roky natočil devět filmů. V příštích letech se s mým obličejem patrně setkáte v nejrůznějších rolích.

Má zkušenosti s mnoha proslulými režiséry - Antonionim, Chabrolem, Scorsesem i s dalšími, ale také s vlastní režijní činností: Když režíruji, pořád toužím zpátky k herectví a naopak. Nemám pocit, že jsem jako herec manipulován, protože při režírování jsem se dobře naučil, jak se má herec chovat: když režisér přemýšlí, nesmím ho rušit, mám držet klapačku a dělat, co se mi řekne. A hlavně nesmím mít příliš mnoho nápadů.

Naléhavě mluví o užitečnosti filmových festivalů, zvláště těch, na něž přijde hodně diváků. Jsou důležité hlavně proto, že předvádějí rozmanitost kultur i životních pocitů, z nichž tyto kultury vyrůstají. Vážím si toho, že mohu být na vašem festivalu, a rád bych vás, novináře, poprosil: podporujte podobné významné akce!

Nakonec se ale přece jen zamyslí trochu rozverně: Cosi mi zůstalo z mého "hospodského" dětství - stále toužím sedět v baru u piana v bílém smokingu, na rtech ironický úsměv, hrát a broukat si pod fousy. Bylo by to nádherné - zakouřená místnost, sklenice na dosah, časné kalné ráno... Místo toho jsem herec, nasazují mi legrační červené paruky, stojím na place v nepříznivém počasí nebo se válím na podlaze na kusu fialového papíru...

autor: Agáta Pilátová
Spustit audio

Více z pořadu