Anouilh v Řeznické
Krátce po uvedení Anouilhova Skřivánka v pražském Rokoku přišlo Divadlo v Řeznické s další hrou tohoto po druhé světové válce nejúspěšnějšího evropského dramatika. V překladu Daniely Jobertové a režii Štěpána Chaloupky uvádí hru Romeo a Jana, která roku 1946 při své premiéře v Théatre de l'Atelier dosáhla sto čtyřiceti repríz.
Není divu, že nedlouho po okupaci tak silně zapůsobilo romantické gesto svobodné lásky, která je vzpourou proti konvencím a společnosti sešněrovávající lidi k šedivé průměrnosti. Dobové pocity tehdy a ještě řadu let poté přály přesnému rozložení sil a vymezení postav v rafinované dramatické struktuře.
V případě Romea a Jany jde o romantickou osudovou vášeň, která téměř proti vůli hrdinů, jako záblesk z čistého nebe, zasáhne dva zcela sobě navzájem nepodobné mladé lidi - Frederika a jeho nastávající švagrovou Janu. Režisér typově velmi dobře obsadil herce, ale méně se mu zdařilo komponování herecké souhry, která by řemeslně zdařilé, ale přece jen značně vykonstruované dramatické schéma naplnila živoucím vnitřním prožitkem.
Frederik Davida Švehlíka je ohleduplný, ale poněkud sešněrovaný sympaťák, který nikoho nechce zklamat. Vybočení z této polohy ve vztahu k živelné Janě, kterou Petra Špalková hraje s velkou energií jako dívku, která stejně přímočaře miluje jako klame, však není dost přesvědčivě motivováno. Závěrečné tragické gesto společné smrti ve vlnách zálivu, založené na vědomí, že ani sebevětší vášeň neunikne každodennosti, pak nepůsobí příliš věrohodně. Jako mladší a starší otisk jedné mince působí Frederikova snoubenka Julie v podání Moniky Zoubkové a Matka Radky Fiedlerové. Vystihují základní rysy postav, ale nepřekonaly jejich značnou liberátskost a schematičnost. Zdeněk Dušek v postavě Otce využil každé příležitosti k prosazení komediálních prvků, stejně jako Jiří Ployhar, jenž zahořklého paroháče Luciena obdařil až groteskně hororovou agresivitou. Inscenace je díky tomu zábavnější, ale zároveň méně zasahuje city diváků.
