Fotograf Jaroslav Rössler
Teprve na jaře 2001 - u příležitosti březnové premiéry velké putovní retrospektivní výstavy fotografií Jaroslava Rösslera, kterou připravuje Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze - vyjde první reprezentativní autorova monografie. Tak by měla být vrácena do centrální pozice ve světové historii vizuálního umění vynikající osobnost autora, který zemřel v roce 1990 ve věku osmdesáti let. Zatím můžeme vaší pozornosti doporučit výstavu Rösslerových fotografií v galerii Českého centra fotografie.
Vynikající expozici v Českém centru fotografie kurátorsky pořádá galerista Jiří Jaskmanický ve spolupráci s rodinou autora a manželi Vítovými. Nepomíjí některé obrazy prvního, předválečného období Rösslerovy tvorby, vystavené v nových průmětech, ale soustřeďuje se hlavně na období poválečné, reprezentované dobovými originály z 50. a 60. let.
Jako umělecký fotograf je Rössler inspirován ve dvou mohutných vlnách. První fázi charakterizuje Karel Teige, když zjara roku 1923 v oslnění zvolá: "Vždyť je to lepší než Man Ray!" a přijímá Rösslera za člena uměleckého spolku Devětsil. Tento Rössler, vyučený v ateliéru Františka Drtikola (kde také poznal Gertrudu Fischerovou, svou budoucí ženu), personifikuje meziválečnou avantgardu zprvu jako jediný profesionál v oboru fotografie. Obnáší to posléze více než patnáctiletý spurt na špici světového pelotonu, dílem přímo v Paříži, tehdejší metropoli euroatlantické kultury. Umělec holdoval i fotografické abstrakci, o kterou na počátku století zavadilo jen několik experimentátorů, příkladně Alvin Langdon Coburn a Christian Schad... Vedle toho se Rössler věnoval i kreslení, lepení koláží čiobrazových básní a výrobě typografických montáží.
Nejen meziválečný, nýbrž i poválečný odkaz Jaroslava Rösslera patří k nejpůvodnějším příspěvkům české fotografie do všeobecných dějin výtvarného umění. Výstava ukazuje, že volnou tvorbou se začal Rössler znovu zabývat ve druhé polovině 50. let (po kreslířské etapě starozákonních a pařížských reminiscencí z konce 40. let). Navázal tam, kde ve Francii skončil, a slouží mu ke cti, že u toho nezůstal. Druhý dech Jaroslava Rösslera se nese ve znamení subjektivní fotografie a informelu - děl občas naprosto neobvykle pastelově podbarvovaných. Poválečné fotoobrazy souzní s projevy o generaci mladších současníků, kteří s rozběhem druhé poloviny 20. století nemilosrdně odmítli tradici figurativního zobrazování, aby se probili k osobnímu výrazu.
Rössler působí od 50. let v linii jdoucí proti (druhdy jím samým prosazovanému) geometrizujícímu zobrazování jednoduchých (a puristickým viděním dále zjednodušovaných) předmětů - stejně jako proti veškerým pozůstatkům tvarosloví předchozích avantgard. A zatímco po první světové válce inklinoval k pojetí dovolujícímu dekorativní rozvedení v rámci inzertní plochy, po druhé válce produkoval obrazy veskrze oduševnělé a tedy dokonale autonomní. Přesto se jinak objevné výtvarné retrospektivy českého vizuálního umění, uskutečněné v 90. letech, za překvapivými projevy Rösslerovy abstraktní exprese nepochopitelně neohlížely, ať už byly výstavní nebo knižní. Mohutnost Rösslerova díla si tedy dosud mohl ozřejmit málokdo. Tím spíše ovšem stojí zavidění výstava v Českém centru fotografie.
