Ženitba
Po dramatizaci románu Egona Hostovského Nezvěstný nastudoval režisér Vít Vencl se souborem Městského divadla v Mostě klasické dílo Nikolaje Vasiljeviče Gogola Ženitba v neméně klasickém překladu Bohumila Mathesia.
Scéna je dvojvrstevná: v jejím podpalubí pokoj Podkolesnikův, nahoře předpokoj v domě nevěsty s trojími dveřmi (vchod, pokoj nevěsty, pokoj tetičky) a kulatým oknem ve zdi vysoko, převysoko vlevo nahoře, které později sehraje klíčovou roli. V předpokoji - nebo saloně? - se během představení odehraje řada zdařile překotných scén, například když mezi předbíhající se nápadníky vpadne Kočkarev vlekoucí Podkolesina, do toho třískají dveře a proniká křik i chaos ženských postav.
Helena Hampalová zachovává nevěstě Agátě při vší chtivosti vdavek nevinný dívčí půvab především při nápodobě údajně správných gest, jichž třeba používat v rozhovoru s muži. A neztrácí ho dokonce, ani když v jednu chvíli naznačuje imitaci "směšných pohybů", které s sebou budoucí svazek jistě přinese. Role Podkolesina byla svěřena Vítu Herzinovi, který své postavě vtiskl podobu chorobného bázlivce - jeho uhýbání, to jsou spíše bezděčné tiky než staromládenecký rozum neschopný zvážit všechna pro a proti konečného rozhodnutí. Herzinovo přitakání ženitbě je také více dílem iracionálního vnuknutí, než že by podlehl pádnosti argumentace.
Naproti tomu Kočkarev Miroslava Dvořáka, to je úplně jiný živel! Vlčák, který neurvale a s využitím všech prostředků, které jsou po ruce, případně i těch, které nejsou zrovna "chutné", prosazuje, co příteli slíbil. Živelný je však na trochu jednostopý "frajerský" způsob, takže nůžky protikladnosti obou postav se občas neúměrně rozevírají. Nakonec svou "sázku" s dohazovačkou Teklou - pro kterou Věra Mrázová našla několik přiboudlých charakteristik jakési střední třídy - Kočkarev prohrává. Jeho přítel před svatbou na spadnutí skutečně uteče. Režie se s Podkolesinovým útěkem, o kterém Gogol říká - kdyby dveřmi, dá se to pochopit, ale, považte, oknem, to tu ještě nebylo! - vyrovnává zajímavou metaforou. Nespokojuje se s tradičním výkladem, že Podkolesin prostě zmizí, ale zcela na závěr spatříme neoženitelného podivína v kuželu světla v prostoru za oknem. To tu už bylo, nebo také ještě nebylo? Jako kdyby unikl mimo tento svět, do světa, kde se lidé už nežení ani nevdávají, což ovšem silně koresponduje se strastným chápáním života velkého ruského humoristy a démonologa Nikolaje Vasiljeviče Gogola.
V Mostě vzniklo velice slušné a zároveň divácky přitažlivé představení, při jehož hodnocení si není třeba vypomáhat relativizujícími odkazy na současné poměry v oblastních divadlech.
