Herec by v sobě měl obrozovat dětský pohled
Ivan Trojan. Jeho jméno už v současnosti znají téměř všichni. Ale přiznejte se, není to jen díky oceněním, filmovým rolím a seriálu Četnické humoresky? Přitom už dlouho působí v Dejvickém divadle, kde spoluvytváří výraznou poetiku malého divadla. Jedna jejich inscenace je už teď dokončena ve filmové podobě - Příběhy obyčejného šílenství. Jaký je ale samotný Ivan Trojan ve své práci a v soukromí?
Slunce v konjunkci s Merkurem ve znamení Raka, sextil na planetu Jupiter ve znamení Býka: Jste romantický a vnímavý člověk, který je přitahován veřejným životem, vaše činnost přináší často korunování úspěchem. Máte ale inteligenci a soudnost, takže berete věci s humorem. Jako člověk jste především snivý a citlivý, vaše životní síla a vůle však podléhají rozmarům. Odmala mají na vás velký vliv ženy, fungující rodinné prostředí se ale pro vás stalo oázou, máte obzvlášť rád své rodiče i děti.
Je vaší základní vlastností snivost a romantické založení? Podléháte rozmarům?
Odmalička jsem snivý. Snil jsem o určitých hrdinech, jako například z příběhů o indiánech, v tom se nepovažuji za výjimečného. Jde o fázi snů o hrdinech a ideálech. Měl jsem totiž taky sny, které byly děsivé, jako dítě jsem se často v noci probouzel. Konkrétně jeden sen mě provázel dlouho. Zdávalo se mi, že padám dolů v křesle v nějakém vysokém činžovním domě a okolo mě se míhá točité schodiště. Nemohl jsem dopadnout, a pak jsem se probudil. Vzpomínám si, jak mi rodiče říkali - i z fotek to jde poznat -, že na nich působím melancholicky nebo smutně. Když mě tedy foťák zachytil bez toho, že byla předtím nějaká legrace. Dokonce se mi jako dítěti stávávalo, že jsem vstal z postele, šel si vyčistit zuby a nevěděl jsem o tom.
Jak vám v životě pomáhá inteligence? A k čemu humor?
Nemám změřené své IQ. Myslím si, že mám přirozenou inteligenci, kterou jsem bohužel během školních let nevypiloval k tomu, abych se nyní mohl nazvat vzdělaným. Jde o můj velký rest, mrzí mě to. A humor je pro mě jedním z vykoupení, jednou z možností, jak přežít ten život, který žijeme. Myslím to všeobecně. Žili jsme v době totalitní, což nebyla žádná legrace, teď žijeme v době demokracie, ale trápí nás spousta jiných věcí. Doba se strašně zrychlila, ten tlak na každého z nás je enormní. Takže se snažím humor zachovávat. Kdo má humor, má i nadhled, který je pro život hrozně důležitý.
Je pravda, že na vás mají ženy silný vliv? Cítil jste to už jako malý? Jaký vliv na vás mají děti?
Děti tíhnou spíš k matkám než k otcům. Vztah mezi otcem a synem je jiný, ačkoliv láska je stejná. Jakoby se víc svěřujeme těm matkám. Když si povídám s přáteli, tak si uvědomuji, jak si často nestihli povědět důležité věci se svými otci před jejich smrtí. Svoje děti mám rád, vidím v nich kus sebe, kus mých rodičů, vidím v dětech svoji ženu i její rodiče. Prostě geny tam jsou, ačkoliv děti jsou rozdílné. Vidím na klucích, který je víc po mně a který víc po mé manželce, a jak se časem mění. Vidím, že starší František je snivější a mladší Pepík je ráznější, má v sobě více komediálnosti. Mám je rád takové, jací jsou. A ještě co se týče žen - člověk se vždy dostane k myšlence, že ženy a muži jsou rozdílným druhem bytostí. V novém filmu Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství, který jde v únoru do kin a já v něm hraji, říká jedna postava: Ženy nejsou naši nepřátelé. Ženy jsou naši přátelé, ale hrají s námi tvrdou hru. Jde samozřejmě o nadsázku a humor. Jistěže každý člověk je jiný a nic neplatí všeobecně, ale mám rád ženy s nadhledem a humorem. Zvlášť u hereček jde o úžasnou devízu.
Slunce v trigonu na konjunkci Luny a Saturnu ve znamení Ryb: Jste schopný vkládat vůli do své každodenní činnosti. Dokážete žít až neúnavnou pracovitostí, kdyby to ale nebylo ve spojení s uměním a inspirací, asi byste dlouho nevydržel. Ubráníte se tak lenosti, která je vám trochu vrozená. Občas potřebujete samotu ke koncentrování na své vnitřní potřeby, většinou ale podléháte kolektivu lidí a přátel.
Pomáhá vám v životě vůle? A co ještě vám pomáhá?
Pro mě jde o spojení s mou prací. Podle mě jsem člověk dost ustrašený. Když dostanu nějakou práci, tak radost přebije starost, jestli ji zvládnu dobře a jinak než ty předešlé. Samozřejmě, čím víc pracuji a čím víc je na mě vidět - to znamená, že si mé práce někdo všiml a ocenil ji -, tím víc se pak ode mě očekává. Tlak se přirozeným způsobem stupňuje. Proto se vždy zmobilizuji a pokouším se udělat svou práci co nejlíp. Na druhou stranu si myslím, že je ve mně zakořeněný smysl pro spravedlnost. Potom jsem schopný překonat strach, tomu pak říkám "odvaha". Lidi, kteří nemají pud sebezáchovy, se zdají být odvážní. Ale podle mě jsou méně odvážní než ti, kteří bázlivost a strach v sobě mají, ale pak je překonají. Protože jdou za něčím, o čem si myslí, že na to mají právo a má pro ně smysl bojovat.
Vnímáte svoji pracovitost výrazně? Co by vás ještě bavilo kromě hraní?
Pokud vše vztáhnete na to, že jsem herec a hraji, zajímalo by mě napsat scénář, spíš filmový, a přitahuje mě divadelní režie. Ani na jednu tuto činnost nemám čas, protože neustále hraji. Kdybych se mohl v tuto chvíli zastavit - zároveň aby moje rodina nepřišla o zajištění a já splnil vše, co jsem si na sebe naložil -, pak bych se mohl těmto činnostem věnovat. Aniž bych tedy ztratil kontakt s mým milovaným Dejvickým divadlem, které tady už sedm let od píky vytváříme.
Jaké výhody má pro člověka samota a jaké naopak družnost?
Velmi záleží na povaze. Sám bych bez lidí nemohl existovat, utrápil bych se. Zároveň potřebuji samotu, abych se mohl zkoncentrovat na práci anebo se mohl alespoň na chvilku odtrhnout ode všeho kolem mě. Mým velkým problémem ale je, že neumím od sebe věci oddělovat. Často si starosti z práce hromadím do sebe, řeším přirozené rodinné problémy. Teď snad budeme rekonstruovat byt a já si v něm vymínil pracovničku. Chci mít koutek, kam se zavřu, abych byl sám. Ale jen proto, že pak půjdu mezi lidi, které potřebuji.
Opozice mezi konjunkcemi planet Uranu a Pluta v Panně a Luny se Saturnem ve znamení Ryb: Přestože působíte klidně, nosíte v sobě velkou vznětlivost, která může lidi překvapovat. Občas máte tendenci vyvázat se ze zajetých kolejí a učinit nečekaná rozhodnutí. Rád se necháváte překvapovat novinkami, i když narážejí do vaší částečné konzervativnosti. Vždy jste dost chápal sociální potřeby druhých, máte pro ně vnímavost.
Cítíte v sobě vznětlivost? Jak to pomáhá ve vaší profesi?
Jsem impulzivní, vznětlivý člověk, který často reaguje přehnaně. Díky svému životu a silnému poutu ke své ženě jsem si uvědomil, že reaguji prchlivě, ale vnitřně si to neuvědomuji. Často se dopouštím nespravedlností vůči dětem, kdy místo abych napočítal do deseti, tak problém řeším hned samotnou reakcí. Po chvilce, když ze mě vzrušení opadne, si myslím, že jsem hned schopen analýzy. Přehrávám si tu situaci znovu a hned nastupuje potřeba urovnat vše do fáze, aby s tím nikdo neměl problém. Stávalo se mi, že při práci v divadle to cítím pro dobro věci, nikomu nechci škodit. Řeknu třeba připomínku, ani nevím, že vznětlivě. Někoho to pak může vtáhnout do sebe, místo, aby mu to pomohlo. Už se učím uvědomovat si vznětlivost a snažím se na sobě pracovat.
Máte rád novinky? Děláte občas nečekaná rozhodnutí, třeba ve spojení s tvorbou?
Řeknu příklad: moje první angažmá bylo v Realistickém divadle. Ještě předtím, než jsem studoval DAMU, jsem do něj pravidelně chodil. Oslovovalo mě, s ním taky konkrétní herci. Když jsem byl na škole, tak se tento vztah jenom prohloubil. Pak jsem dostal nabídku jít do Národního divadla, ale já neváhal a šel od Realistického. Tam jsem zažil dva šťastné roky. Nemohl jsem ale dál setrvat, protože jsem nesouhlasil s linií, kam se vše sunulo. Rozhodl jsem se odejít. Přitom jsem prostředí a divadlo, lidi v něm, miloval, šlo o můj druhý domov. Něco podobného, ale už v menším měřítku, jsem zažil ve Vinohradském divadle. Tam vše probíhalo v podobné intenzitě. Lidi tam jsem měl rád, i samotné divadlo. Zjistil jsem ale, že divadlo, které se v něm vytváří, a perspektiva, jakým způsobem se bude dělat dál, nekonvenuje s mým pohledem. A já jsem se v třiatřiceti letech, tedy v Kristových letech, musel rozhodnout, jestli prožiji možná další zbytek života v divadle, které mi nedává radost a naplnění. Nemluvím o výjimečných představeních, kdy diváckou odezvu člověk upřímně cítí. Měl jsem pocit, že divadlo chci dělat jinak a s lidmi, se kterými si budu rozumět nejen lidsky, ale i profesně, jakým způsobem a jakou cestou se dát. Proto jsem udělal rozhodnutí, které bylo pro mě velmi složité a komplikované. Znovu jsem třeba začal kouřit, protože mě přepadla slabost. Nicméně zásadní krok jsem udělal. Jde o překvapivá rozhodnutí. Protože když jsem odcházel z Realistického i Vinohradského divadla, tak jsem měl krásné nabídky na další sezonu. Už jsem si vydobyl pozici herce, nikdy to nebylo zadarmo, že by někdo řekl: jé, ty jsi super kluk, tady máš všechno. Ale přesto jsem vše opustil.
Máte nějaké konzervativní stránky charakteru?
Myslím, že ano. Pokud bych to uvedl nějakým banálním způsobem, tak u divadla se traduje, že se nemá pískat atd. Já tradici dodržuji i v tomto malinkém divadle, kdy už to dávno může být jedno. Je v tom určitý konzervatismus. Myslím si, že jde o základní souboj mezi takovým založením a touhou pořád poznávat něco jiného, jít za novým zážitkem.
Kvadratura mezi planetou Mars ve znamení Blíženců a konjunkcí Luny a Saturnu ve znamení Ryb: Dokážete ve svém životě využívat inteligenci ve spojení s temperamentem. Váš slovní projev může mít sílu bouře, čehož využíváte v promyšlených dávkách. Jste vynalézavý člověk, který rád zkoumá nové cesty, ale část jeho povahy mu díky obavám v aktivitách zabraňuje.
Zdá se, že jste se učil pracovat se svým slovním projevem. Překvapuje vás zdání klidného a skrytost bouřlivého člověka ve vás?
Nepřekvapuje, protože se znám. Vím o sobě hodně už ze skutečnosti, že jsem herec. Musím se díky povolání zaobírat sám sebou víc než kdokoliv jiný. Jde o nezbytnou součást mého povolání.
Nové cesty vás přitahují. Co myslíte, že člověku nejvíce zabraňuje v netypických rozhodnutích?
Závazky a zodpovědnost vůči věcem, které považuji za prioritní. Což v tomto případě je Dejvické divadlo. Od mého prvního filmu Samotáři a od seriálu Četnické humoresky dostávám neustále zajímavé pracovní nabídky, které se nemají odmítat. Herecký život se pohybuje v sinusoidách a za pět let takové nabídky nebudu dostávat. Navíc, čím je člověk starší, těch nabídek přirozeně ubývá. Hrozně rád bych uměl anglicky, bojuji s tím "leta letoucí", už jde o můj mindrák. Hodně by mě zajímalo věnovat se hudbě hlouběji než jenom drnkáním na kytaru. Zajímala by mě asijská bojová umění, zároveň ale ve spojení s filozofií, jejich vnitřek. Jsem bývalý vrcholový sportovec, hodně mě zajímá spojení těla s duší a u divadla je vše podobné. Bojová umění to v sobě kloubí. Kdybych mohl, šel bych do školy bojových umění, ale musel bych se vyvázat z věcí, které dělám. Mým snem by bylo, že bych si žil život, který musím žít - protože mám závazky a zodpovědnost vůči lidem, o rodině samozřejmě nemluvím, je na prvním místě -, ale zároveň bych potřeboval na půl roku či rok zmizet. Jak bych se zpětně vrátil, vím, že by mi to pomohlo. Nemám ale čas, čehož můžu litovat. Cítím, že pro svůj vývoj bych takový trénink hrozně potřeboval. Obdivuji moderní tanec, jako disciplína šel za posledních třicet let neuvěřitelným způsobem kupředu. V současnosti tanečníci dokážou vyjádřit neuvěřitelnou spoustu věcí. Dřív u baletu a tance šlo hlavně o krásu těla, ale z výrazu tváře už se tolik vypozorovat nedalo. Když se díváte na současné tanečníky zblízka, vidíte, jak je vše propojeno s duší. Vzniknou neuvěřitelné věci, které lze vyjádřit. My herci jsme hlavně přes to slovo, ale řeč těla vypovídá o stavu duše velmi přesvědčivě.
Trigon mezi Sluncem ve znamení Raka a Neptunem ve znamení Štíra, zároveň sextil od planety Uran ve znamení Panny: Potřebujete tvořit představy a žít trochu ve snech. Náhlá popularita vás kdysi překvapila. Vy jste ale na sobě dlouho pracoval, takže přišla po zásluze. Co vás nikdy neopustí, je smysl pro humor a nadhled, který je spojen s vaší možností často hrát i hrát si.
Jaký význam má v hercově životě vztah mezi pracovitostí a popularitou? Co byste o tom řekl sám za sebe a co o druhých?
Měl jsem v životě štěstí, že jsem si opravdu vždy musel vybojovat respekt. Ale to znamenalo pracovat na sobě. V jedné věci jsem měl výhodu, když jsem přišel do svého povolání. Byl jsem sportovec. Sport vás hodně utuží, a já jsem měl navíc rád kolektivní sporty, protože jsem vždy rád dělal věci s lidmi. Když jsem přišel na školu, tak trvalo hrozně dlouho, než jsem přesvědčil kantory o tom, že jsem člověk citlivý a vnímavý. Prvopočátky studia mi přišly divné. Byly založené na etudách, v kterých šlo o práci podle zadání, práci s imaginárními předměty atd. Profesoři po nás chtěli hlavně koncentraci a přesnost. Mě to nudilo, chtěl jsem spolužáky pobavit. Vlastně jsem to parodoval. "Humor" se nestřetával s pochopením, dlouho se to se mnou vleklo. Ve druhém ročníku jsem si v rámci uměleckého přednesu vybral Nezvalových 52 hořkých balad studenta Roberta Davida. Všichni byli překvapení, že jsem si vybral lyrickou poezii, ale cítil jsem v ní své já. Touha milovat ženu, zároveň bolest z rozchodů. Hrůza, že se rozcházím s osobou, o které jsem si myslel, že vztah s ní bude na celý život. Velmi ve mně poezie rezonovala a to bylo poprvé, co jsem ostatní přesvědčil, že se mnou možná má nějaký smysl pracovat. Když jsem přišel do Vinohradského divadla, tak fakt, že jsem už něco udělal v Realistickém divadle, vůbec nic neznamenal. Musel jsem znovu začínat. První film jsem dokončil až v pětatřiceti letech. Neznamená to, že jsem celou dobu čekal, ale poctivě jsem tvořil v divadle a rozhlase. Celou dobu od školy jsem o divadle přemýšlel. Co znamená být hercem, jak budovat postavu, ctít situaci. Jaká témata mě zajímají, vzrušují, moje postavení v inscenaci, barva v mozaice vztahů. Hodně jsem o všem přemýšlel. Od dětství jsem si všechno rád představoval. A tady jde pro herce o nejpodstatnější věc - že máte představivost, že se vám v hlavě rozjede film, ta hra, ten člověk. Jak jedná, jak se pohybuje, začnou se vám nabalovat další a další věci. Pak jsem byl připravený na velkou příležitost. Díky Bohu a díky tomu, že David Ondříček náhodou, nebo k mému velkému štěstí, se přišel podívat do našeho divadla na Martina Myšičku. Znal ho z filmu Šeptej a chtěl ho obsadit do dalšího filmu. U nás v Dejvickém divadle si pak všiml i mě. Paradoxem je, že jsme v tom konkurzu nakonec zůstali jen Martin a já, dva velcí kamarádi a kolegové. Nakonec jsem konkurz "vyhrál", ačkoliv mi to bylo kvůli Martinovi strašně líto.
Jakou představivost má dítě a jak se liší od dospělého člověka, třeba vás jako herce?
Herec by se měl na svět neustále nově dívat. Obrozovat v sobě dětský pohled, dětské oko a myšlení. Musím hrát, že je vše prvně. Když dítě pozoruje a vidí něco poprvé, tak je v tom velká krása. Úžas a energie, co dítě v danou chvíli vyjadřuje, je podstatou herectví. Musím si ji uvědomovat a zaobírat se jí. Mám možná vnímavější a citlivější vztah ve zmiňovaném smyslu, protože se vlastně od nich učím. V tom je neuvěřitelná síla a vzrušující tajemství.
