Jaké filmy se natáčely za protektorátu?

14. srpen 2007

Když se v pamětnických cyklech díváme na filmy natočené za okupace, stěží nás napadne, že by mohly naplňovat nacistické ideje o zušlechťující fyzické práci, zvláště při obdělávání půdy. Dosud jsme žili v přesvědčení, že tehdy nevznikl jediný zjevně kolaborantský titul. Teprve Lukáš Kašpar v knize Český hraný film a filmaři za protektorátu (vydalo Libri) hlásá tezi, že za zdánlivou únikovostí protektorátní filmové tvorby, vyvázané z dobových reálií, se skrývá poklonkování, ať již vědomé či nevědomé, před tlaky okupační moci.

Má zajisté pravdu, ale musím upozornit, že i v našem časopise se již před drahnými lety vyskytly tytéž úvahy - v souvislosti s uvedením Barbory Hlavsové (viz Týdeník Rozhlas 42/2000). Čtenáři si tehdy mohli přečíst, že film přináší "ideologickou manipulaci, jakkoli obratně skrytou. Kde se náhle vzala ona idea práce? Svým způsobem tak filmaři vyhověli požadavkům okupačních úřadů, aby i filmy propagovaly ,poctivé' zaměstnání."

Kašparova kniha ovšem nabízí podrobný průzkum celé této problematiky, podepřené průzkumem archivních pramenů - však také některé listiny jsou přikládány jako příloha. I když se převážně zabývá "pracovními" tendencemi okupační filmové tvorby, hlavně dlouho přepracovávaného budovatelského dramatu Velké přehrady (a také osudy lidí, ať již se stali obětními beránky za války jako Karel Hašler, nebo po ní jako Vlasta Burian, Lída Baarová, Václav Binovec nebo Miloš Havel), svůj pohled rozšiřuje na další témata. Zmiňuje latentní antisemitské postoje, většinou neadresně šířené - pogromistický výjev z Jana Cimbury byl vynucenou výjimkou. Také zkoumá obtížně rekonstruovatelný jev, jak diváci tehdy vnímali domácí hromadně navštěvované filmy, neboť si cenili jejich vlasteneckého ducha a opěvování krás české přírody; často se jednalo o přepisy oblíbených literárních předloh (Pohádka máje, Babička, Pantáta Bezoušek, Jan Cimbura).

Kristián

Oceníme však i to, že Kašpar načrtává širší, ba mezinárodní kontexty: důležité je více než letmé nahlédnutí do německé kinematografie. Průřezově vytyčuje zaměření nacistických filmů - s jejich vysloveně protižidovským zacílením (Žid Süss), ale také s výpady proti Britům (Ohm Krüger), Polákům (Návrat), Čechům (Zlaté město). Líčí, jak si nacisté oblíbili historické příměry, zejména odkaz Pruska a jeho krále Bedřicha Velikého. Nacistické ideje však ovlivňovaly i zdánlivě apolitická díla - psychologické drama Žaluji ospravedlňovalo eutanasii nevyléčitelně (psychicky) chorých. Cenná je pasáž o německé firmě Prag-Film, pro kterou pracovali i mnozí tuzemští režiséři (například Martin Frič), nemluvě o hercích či technickém personálu. Výchozí ideu knihy nezbývá než přijmout, přesto musím vznést několik připomínek. Občas matou příliš zkratovitá vyjádření: nepochopíme třeba ostrý poválečný odsudek herce Vladimíra Majera za roli komisaře ve filmu GPU, dokud nezjistíme, že v něm sehrál bestiálního ruského bolševika, z jehož spárů zachraňuje ušlechtilé gestapo pronásledované nešťastníky (což už kniha neprozradí). Pisatel také asi netušil, že jeden z posledních, již nedokončených německých filmů natáčených v Praze (Šiva a šibeniční kvítek) se po letech dočkal dokumentárního dopracování s mnoha svědectvími tehdy zúčastněných tvůrců.

autor: Jan Jaroš
Spustit audio

Více z pořadu