Pravidla směšného chování

27. květen 2010

Prózy Emila Hakla lze charakterizovat jako setrvale úspěšné. Zásluhu na tom nepochybně má osobitý a přitažlivý styl spisovatele. Po zfilmované knize O rodičích a dětech pokračuje autor v působivém vyrovnávání se stářím a smrtí otce a v sebehledání autobiograficky načrtnutého hrdiny i v čerstvé novince nazvané Pravidla směšného chování.

Vstup do děje Haklovy knihy je vskutku adrenalinový: „Couvni!“ káže mi mluvítko. „Teď se votoč! A di!“ Napřed to se mnou chce jenom nezávazně sklouznout, pak mě to utrhne od země a táhne vzhůru. Basta. Zážitek paraglidingu jako by určoval následné tempo a způsob vyprávění. Zkratkovité dialogy, úsečná vyjádření, zjednodušená pojmenování, přeskakující řečová linie – buď se tím nechá čtenář unést a přijme fakt, že jen mírně směr letu ovládá, anebo se příběhu hned zpočátku zbaběle zřekne a na jeho vlnu vůbec nenaskočí. (Lépe samozřejmě udělá ten, kdo v četbě odvážně vytrvá.)

Po hektickém nástupu a po zdařilém přistání, po objasnění pohnutek, které dovedly hlavního protagonistu knihy, 50letého spisovatele, ke vzduchoplavbě, se rytmus zklidňuje. Nastává čas k objasnění, proč bylo třeba právě toto dobrodružství podstoupit – k rekapitulaci, k zamyšlení, co právě tento životní předěl (vzdušný výlet byl dárkem k vypravěčovým narozeninám) znamená, jaké šance otevírá, a které nenávratně ruší. Dialogy plynou i nadále jako úsečné přestřelky, Emil Hakl se nezdržuje přílišným rozvíjením a zbytečnými zacházkami, ale mezi oběma částmi, zážitkem z letu a reflexí každodennosti, je zřetelný rozdíl v napětí. Drama, i když v obou případech se odehrává na malém prostoru, je vždy mistrně rozvedeno. Vychází z rozdílných pohnutek. Jednou z pocitu ztráty zábran a zážitku svobody v bezčasí, podruhé téměř naopak, z doléhajícího nedostatku času, či lépe řečeno, z prožitku doby, která si vynucuje zodpovědnost a dospělé chování: Konečná. Praha-Spořilov. Čtvrť zpustlých sadů a omšelých pětiletkových paneláků. U jednoho z nich tlačím kloubem prostředníku na zvonek s vybledlým nápisem. Po dlouhé době se v matném skle vchodových dveří zhmotní otcův stín. „No, pojď dál,“ říká.

I když Hakl ústy své postavy slibuje – románovému otci i čtenáři – že „o něm“ to tentokrát nebude, přece se opět těchto vztahů dotýká. Otec se ovšem tentokrát „vytrácí“, umírá, a pro závěrečnou třetinu odkazuje spisovateli zásadní úkol – popsat způsob, jímž je možné smrt přijmout a vyrovnat se s ní, což zdá se být ve zralém věku vypravěče, ve chvílích, kdy jako by obraz otce a podobnost s ním v sobě identifikuje, možná úkol nejtěžší.

A tak je třeba se opět vydat na cestu. Tentokrát k moři. I pro toto prostředí volí autor zvláštní dynamiku. Podobnými jazykovými prostředky, ale přece v odlišné náladě je zde vykreslen prožitek pomíjivosti. Bez patosu, bez pesimismu, střízlivě, dokonce vtipně, tak Emil Hakl popisuje pouť, která sice nepřináší žádné zvláštní „rozhřešení“, ale na níž si přesto hrdina uvědomuje nutnost životního usilování, směrování a smiřování.

Emil Hakl bývá specifikován jako spisovatel hrabalovského, pábitelského typu. Snad to tak i je, ale ve svérázném provedení, jež postrádá sentiment i nostalgii. Půvab Pravidel směšného chování je v paradoxu úsporné ornamentálnosti, v evidentním zalíbení v jazykových hrátkách a novotvarech, v lehké sebeironii. Kniha vábí čtenáře už svým příjemným formálním provedením. Její obsah zážitek mnohonásobně navýší.

Emil Hakl, Pravidla směšného chování, Argo, Praha 2010, 136 s.

Spustit audio

Více z pořadu