Velká cesta Malého pána

23. prosinec 2008

Jak velká byla Velká cesta malého pána, to si lze představit podle toho, že zaplnila šedesát stránek knihy a spoustu fotografií. Vlastně stejně obrázků jako stránek (nebo skoro stejně, to nikdo nepočítá), protože co stránka, to kousek textu a k tomu snímek, ilustrace, dokument. Jak malý je Malý pán, to už je trochu složitější. Sice hned v prvních řádcích se píše, a je tam tedy možné číst, že: V dutině malého vršku bydlel Malý pán. Problém je, jak asi velký byl ten "malý vršek"?

Text knihy, kterou vydalo nakladatelství Meander v edici Modrý slon (a tedy je jasné, že tzv. vyváženě zde bude souznít text i grafická stránka), napsala Lenka Uhlířová (nar. 1973), překladatelka (nejraději Agathu Christie), nakladatelská redaktorka a občasná novinářka. Její účinnost otestovala na svých dvou dcerách (Aničce a Marušce) - a dvojí potvrzení, jak všichni vědí, už je dostatečné svědectví pro důvěryhodnost, a tak je zřejmé, že tohle počtení kdekoho potěší, pohladí i prozáří jemnou pohádkovou poetikou. Výtvarnou stránku zajistil Jiří Stach (nar. 1944). Protože unikl bombě a osm let studoval fotografii (ne jednu jedinou, ale obecně, jako technologii - tedy... snad..., no ano, vlastně studoval "na fotografa"), spouštěl spouště fotoaparátu při celých dvou ze tří českých oscarových filmů (Obchod na korze, Ostře sledované vlaky) , ale hlavně si také hrál s Aničkou a Maruškou, tak, a to bylo už řečeno výše, úspěch je zaručen.

A o čem to celé je? Malý pán je tak trochu jako slepička z proslulé pohádky o kohoutkovi a slepičce. Chodí od jednoho (Dutá hlava - ta ho ještě přijala vlídně) k druhému (ale Rybabice, a co teprve šupinatý Šišatec, to bylo horší - "Neprrrojdeš," zavrčel výhružně), pak k třetímu i čtvrtému, a dál k pátému až ke kdoví kolikátému, a ti všichni, místo aby slušně odpověděli, na co se jich Malý pán ptá, tak si s ním pohrávají, vymýšlejí si snad skoro schválně, a odpověď podmiňují splněním zvláštních, a někdy úplně podivných podmínek: Celé dny nemyslím na nic jiného než na svou ošklivost. Pro jiné myšlenky už nemám v hlavě místo. Snad kdybych nějakým zázrakem zkrásněla, pak bych ti mohla poradit. Tedy, to ta slepička to měla o poznání jednodušší, oběhla dvorek, a kdyby ji to bývalo přestalo bavit, tak si třeba mohla najít nového kohoutka. Ale Malý pán běhá kdoví kudy (Zanedlouho spatřil visutou zahradu, ve které stál dům a vedle něj malý zahradní domek.) , přičemž impulsem, pro který to činí je jeho vlastní hlava a v ní neodbytný sen. Protože hlava se jen těžce mění, na amputaci není ani pomyšlení, žádná výměna neplatí a zvědavost hlodá a hlodá, tak Malý pán musí, chtělo by se říci, od čerta k ďáblu, ale ve skutečnosti od Muří nohy k Suchému dřeváku, nebo také od Listovalova k Drobným kutilům, k Promodralovi a k Tosipiši (nebo Tosipišovi?) - skoro to je "od čerta k ďáblu".

A jak to všechno dopadne? Listování a prohlížení knížky připomene přírodní umělecké sběratelství výtvarníka Františka Skály. I tohle je podobně jednoduché, plné fantazie, jejíž vrstvou pohádkového vyprávění a vymýšlení je jako sněhovým dělem pokrýván přístupný svět dospělých v touze po oddechu od zákonitostí a racionality. A jak to dopadne s Malým pánem? ...no, jak asi!

Jiří Stach, Lenka Uhlířová, Velká cesta Malého pána, Meander, Praha 2008, str. 64.

Spustit audio

Více z pořadu