V mlžném oparu jesenických hvozdů

22. červenec 2006

Jesenická skupina Priessnitz patří mezi rockové kapely, které dokázaly přežít svou smrt. Po ještě předrevolučním novovlnném období (tehdy hrála pod názvem Chlapi z práce) se zkraje devadesátých let propracovala k charakteristickému hutnému kytarovému zvuku. Ten ve spojení s nejednoznačnými texty, inspirovanými pochmurným duchem rodného horského kraje, a lenivou intonací zpěváka a vůdčí osobnosti formace Jaromíra Švejdíka dokázal zaujmout poměrně značné množství posluchačů.

Na obživu to ale nebylo, Švejdík odešel za prací kreslíře filmových storyboardů do hlavního města a zdálo se, že jeho kapela se přiřadí ke kytarovým formacím jako Prouza, Tichá dohoda nebo Toyen, které si dnes můžeme už jen pouštět ze starých desek.

Stalo se však něco docela jiného. Priessnitz nalezli společnou řeč s nastupující generací mladých muzikantů, stali se součástí progresivního labelu Escape vydavatelství EMI a jejich zpěvák se s Janem J. Muchowem či nejvyhledávanějším českým producentem Dušanem Neuwerthem podílel na úspěšném projektu Umakart. Švejdík navíc skupinu personálně prolnul s příležitostným hudebním sdružením U-Bahn. S jeho frontmanem, spisovatelem a držitelem Ortenovy ceny, Jaroslavem Rudišem, vytvořil ceněnou komiksovou trilogii Alois Nebel. Důsledkem tohoto střetávání je, že Priessnitz nejen znovu koncertují, ale také natáčejí. Na jaře jim vyšlo sedmé studiové album Stereo.

Novinka navazuje na přímočaré začátky skupiny, zaznamenané na prvních albech Freiwaldau a Nebel z roku 1992, je podstatně syrovější než popově laděná předposlední deska Zero a uhlazenější nahrávky Seance a Potichu z poloviny devadesátých let. Při srovnání se staršími tituly vynikne, jak za patnáct let svého působení kapela vyzrála ve stavbě skladeb a zvláště v práci se zvukem. Priessnitz dokáží atmosféru svých nahrávek přizpůsobit textům i celkové image kapely, v tom u nás snad nemají konkurenci. Písně, jejichž texty připomínají zápisky vesnického mystika, jsou na Stereu rafinovaně skryty ve zvukové ambaláži, připomínající mlžný opar pokrývající jesenické hvozdy. Silné písně naštěstí neutají: patří mezi ně singl Střepy s působivým kytarovým motivem Petra Kružíka či neméně zpěvná Larisa, které by rádia neměla pomíjet, ale také melancholickou "podzimní" náladou prostoupený Jan, skladba, jež společně s Mimosezonou, zvýrazněnou zkresleným hlasem hostující herečky Lenky Krobotové, představuje komornější a zřejmě i originálnější pól tvorby kapely.

Priessnitz je dnes kapelou s jistým kultovním statusem; důkazem budiž, že na koncertní křest nového alba se její fanoušci ochotně vypravili až do jesenického kulturního domu, přezdívaného Pentagon. Tam také vznikl filmový záznam, jenž vyjde příští rok na prvním DVD skupiny. Jedno je jisté: do té doby Priessnitz určitě neskončí. Jejich hudba a (možná především) výraz stále oslovují.

autor: Milan Šefl
Spustit audio

Více z pořadu