Post Mortem aneb Revize chilské historie

30. srpen 2011

Chilský režisér Pablo Larraín se vrací do temné minulosti své země. Ta v obou jeho dosavadních celovečerních filmech určuje atmosféru a prosakuje do osobních příběhů hrdinů jako pomalu se uvolňující jed. Po festivalově úspěšném snímku Tony Manero přichází s temným a nelehkým filmem Post Mortem i do českých kin.

Nejen v historii USA je datum 11. září zapsáno jako den tragických událostí. V případě Chile se jedná o rok 1973, kdy se výkonné moci v zemi chopila ozbrojeným převratem vojenská junta pod vedením generála Augusta Pinocheta, a uzavřela tak víru v lepší zítřky komunisticky smýšlející vlády i většiny obyvatel. Socialistické reformy (jež rozhodně také nebyly „košer“) vystřídala diktatura, opírající se o zbraně, zastrašování a aparát tajné služby. Tato fakta je dobré před zhlédnutím snímku Post Mortem znát. Ačkoli politické události jsou hybatelem příběhu, režisér je divákům nijak zvlášť neosvětluje ani nevysvětluje. Dokonce se dá říct, že Pablo Larraín dopředu počítá s divákovou plnou účastí, nic mu nedá zadarmo. V Post Mortem jsou dialogy osekány na minimum, neuslyšíte ani žádnou hudbu, syrovost dýchá všude kolem.

Padesátník Mario je zamilován do vyžilé kabaretní tanečnice Nancy. Ačkoli žijí naproti sobě, podaří se mu s ní seznámit až po dlouhé době. Mario uplatí šéfa kabaretu, aby Nancy nebyla vyhozena kvůli problému s anorexií, a prožije s ní kratičký románek. Brzy však do jejich životů zasáhne Pinochetův politický převrat. Zatímco Mario, který pracuje v márnici jako zapisovač pitevních zpráv, se dívá na stovky mrtvých těl protestujících, Nancyin dům je jakožto hnízdo prokomunistického odboje vypleněn tajnou službou. Nancy zmizí.

Alfredo Castro

Brzy si uvědomíte, že práce s kamerou (Sergio Armstrong) je v Post Mortem stěžejní. Často mění tempo, přechází se z detailu na celky, z roztřesených záběrů ruční kamery, kdy kameraman evidentně „jde s herci“, se bez problémů přechází na statické obrazy a zasahuje se tak do dramatické linie. To vše v jakémsi ponurém všudypřítomném přítmí, zbaveném jasných barev. Pohled do vydlaždičkované chodby, kde kostnatý Mario tlačí vozík s bezvládnými těly, a jeho tragikomický zápas o znovunaložení spadlé mrtvoly, mluví sám za sebe.

Herecké výkony jsou kapitolou samy pro sebe. K herectví ve španělské a zvláště latinskoamerické kinematografii se přistupuje zcela jiným způsobem, než je tomu v evropské tradici. Larraínův styl vedení herců je ve své podstatě velmi chladný a úsečný. Na jednu stranu žasnete, jakým stylem se žena, pátrající po svém synovi na seznamech mrtvých před márnicí, zeptá Maria, jestli o něm něco neví – jako by se ptala v obchodě po zboží, na druhou stranu Larraín nechá v předlouhé statické scéně hlavní hrdiny drásavě plakat nezávisle na sobě nad večeří, až jim sliny a nudle odkapávají do talíře. Alfredo Castro jako Mario je plně oddán své postavě. Zcela přesně vykresluje outsidera, který jde konečně za svým osobním „štěstím“ s podivným přehlížením hrůzných událostí kolem něj. Mlčet je v té chvíli podobné, jako šlapat mrtvým na hlavu. Z Antonie Zegersové (Nancy) se režisérovi stoprocentně podařilo udělat z krasavice odpuzující, vyžilou a zkaženou bytost.

Antonia Zegersová

Problémem může být pro leckoho závěr filmu. Do té doby totiž divák má za to, že se pohybuje v reálné rovině příběhu. Mario a jeho kolegové dokonce asistují u ohledání těla dosavadního prezidenta Allendeho (opět musíte znát historická fakta, jinak pro vás tento muž zůstane pouze jako „politicky důležitá osoba“), který údajně spáchal sebevraždu. Nancy se nakonec Mariovi znovu zjeví a nepravděpodobně se schová na dvoře vlastního domu do malého sklepa. Když Mario pozná, že se v úkrytu skrývá i její milenec, vůdce protestujících proti převratu, a že on sám je pouze využíván, zatarasí dveře sklepa. Asi v pětiminutové závěrečné scéně, kdy Mario přináší stále nové kusy nábytku, aby zaživa pohřbil nedostižnou ženu svého srdce a s ní i jednu z idealistických etap chilské historie, se rázem ocitáme v alegorii, která je pro režiséra revizí nelehké a krvavé minulosti jeho země.

Alfredo Castro

Související odkazy: oficiální stránky filmu, ČSFD, Artcam

Post Mortem (Post Mortem) drama, Chile / Německo / Mexiko, 2010, 98 min.

Režie: Pablo Larrain, scénář: Pablo Larrain, Mateo Iribarren, kamera: Sergio Armstrong, střih: Andrea Chignoli

Hrají: Antonia Zegerzová, Marcelo Alonso, Alfredo Castro, Amparo Noguera

autor: Tomáš Kůs
Spustit audio