Černá labuť: Anatomie rozkladu

18. únor 2011

Zpěv umírající labutě ještě nikdy nezněl tak teskně a Labutí jezero nikdy nebylo tak temné, dokud se klasickou látkou nenechal inspirovat talentovaný režisér Darren Aronofsky. Do kin se tak dostává další rekviem za sen, jehož obětí je tentokrát křehká primabalerína.

Darren Aronofsky se musí bavit. Tedy určitě by se bavil, kdyby si našel čas na pročtení reakcí filmových fanoušků a recenzentů. I ve svém nejnovějším filmu nabízí prostor pro mnohé interpretace, takže téměř platí, co člověk, to názor. Režisér si opět hraje s diváky a připravil jim materiál, ve kterém se kdekdo ponimrá s téměř obsedantní vášní. Mást může již žánrová nevyhraněnost, kdy se drama mísí s prvky thrilleru a hororu. Pro jiné bude zase klíčové chaotické prolínání snových pasáží, reality, halucinací. Pro uchopení Černé labutě jsou však podstatné tyto stěžejní body: předchozí tvorba Darrena Aronofského, pochopitelně Labutí jezero, ale také Roman Polanski. Ale popořádku...

Příběh Černé labutě se odehrává v zákulisí newyorského baletu, stejně jako v zákoutí mysli hlavní postavy. Tou je primabalerína Nina. Jejím životem je balet, tvrdý trénink a nově i vysněná dvojrole v Labutím jezeře. Aby však uspěla, musí v sobě probudit černou labuť. Pro roli té bílé, křehké, jemné, nevinné je jako stvořená, ale najít v sobě spontánnost, živelnost a démoničnost černé labutě není snadné. Do cesty se navíc připlete nová baletka v souboru, které by role černé labutě nedělala problémy. Umělecký šéf baletu tedy váhá mezi dvěmi kandidátkami, ale Nina se svého snu nevzdá bez boje. I kdyby měla bojovat sama se sebou. Zákulisí baletu je vylíčeno jako tvrdě konkurenční a nelítostné prostředí. Vnitřní život Niny se postupně od křehkých poloh, téměř dětských, nevyspělých, dostává do temných hlubin. Nic nezachrání ani protekcionistická matka, která si do dceřiny kariéry promítá své vlastní zmařené ambice. Rozpad vnitřní integrity hlavní postavy je nezastavitelný. Posedlost, tlak okolí, paranoia působí jako destruktivní kombinace, a děj spěje k tragickému vyústění.

Námět k filmu Černá labuť vznikl již před 15 lety, ještě před realizací Wrestlera, neméně úspěšného snímku Darrena Aronofského. I zde zkoumá niterná hnutí mysli postavy toužící po dokonalosti, pro kterou je schopna obětovat mnohé, i sebe sama. Ale i předchozí film, Rekviem za sen, byl mistrným vhledem na odvrácenou podobu lidských snů. Už u tohoto snímku si tým kolem Aronofského vyzkoušel (často inovativní) postupy, jak se dostat hrdinům pod kůži. A hlavně, jak veškeré emoce a záchvěvy psychiky filmových postav přenést na diváky. Precizní práce s kamerou, často jednoduchou ruční, fungovala u předchozích filmů, a hraje důležitou roli i v Černé labuti.

Paralela s Labutím jezerem je spíše letmá. Ovšem motiv rozdvojení postavy, kde spolu sváří boj nevinnost a hřích, je zde rozveden do zhoubné podoby. Postava Niny se postupně ztrácí ve své roli. Jedná se snad o parafrázi Stanislavského metody, respektive odkaz k drastickým přípravám herců na různé role, pro které neváhají maximálně se sžít s postavou, psychicky i fyzicky? (Na okraj: herečky z Černé labutě prošly tvrdým tréninkem, utržily mnohá zranění, držely diety atd.)

Z filmu Černá labuť

Pokud ve většině recenzí zaznělo, že hudba ve filmu je od P. I. Čajkovského, jedná se jen o poloviční pravdu. Původní hudba z Labutího jezera ve filmu prakticky nezazní, pokaždé se jedná o mistrné aranžmá a montáže Clinta Mansella, který spolupracoval i na předchozích filmech Aronofského. Milovníci klasiky zřejmě budou trpět, Čajkovského hudba je zde notně destruována a mutuje do hororové podoby, ovšem ne samoúčelně. Rozklad hudby ilustruje narušené nitro hlavní postavy. Z ústředního motivu Labutího jezera se tak stává cosi zlověstného, pronásledujícího baletku na každém kroku, zní jako vyzváněcí melodie telefonu nebo z dětské hrací skřínky.

Aronofsky se hlásí také k inspiraci tvorbou Romana Polanského – zejména filmy Nájemník (1976) a Hnus (1965), oba zkoumají stav, kdy „něco“ ovládne život postav, a opět se pohybujeme v žánru hororu, tak to „něco“ bude velmi temné. Zvláště pak mezi manikérkou z Hnusu, kterou ztvárnila Catherine Deneuve, a baletkou Ninou by se našly mnohé paralely. Obdobně jako Catherine Deneuvová, i Natalie Portmanová v hlavní roli Niny obsáhne celou škálu výrazových prostředků a rozklad nitra působí notně autenticky. Neméně pozoruhodných výkonů se dočkáme i od herců ve vedlejších rolích.

Z filmu Černá labuť

Pokud bychom chtěli Černé labuti něco vytknout, bylo by třeba vypůjčit si termín ze světa marketingu. Tvůrci totiž jakoby zapomněli, na jakou „cílovou skupinu“ diváků mají zacíleno. Stručně řečeno – pro mainstreamového diváka bude Černá labuť příliš temná a nejednoznačná, naopak pro náročnější percipienty může být film místy doslovný, přepjatý, „teatrální“. Ale asi by to nebyl zrovna Aronofsky, kdo by chtěl divákům cestu usnadňovat.
Přestože Černá labuť čerpá inspiraci z mnoha zdrojů (což je však v době, kdy už „vše bylo natočeno“ poměrně legitimní přístup), a nejedná se tak o výrazně originální dílo, vznikl svébytný soudržný snímek, který místy bere dech, a v okolní hlušině filmového diletantství potěší svou precizností.

Související odkazy: oficiální stránky filmu, ČSFD, Bontonfilm

Černá labuť (Black Swan) drama, USA, 2010, 101 min.

Režie: Darren Aronofsky, kamera: Matthew Libatique, ASC, scénář: Mark Heyman, Andreés Heinz, hudba: P. I. Čajkovský (aranžmá Clint Mansell, Matt Dunkley)

Hrají: Natalie Portmanová, Vincent Cassel, Mila Kunisová, Winona Ryderová, Barbara Hersheyová

autor: Mario Jarý
Spustit audio