Ne zcela marný Marnotratný syn
Režisér Jan Jirků na DAMU absolvoval u Jana Borny v roce 2002 a po šesti letech, kdy působil jako umělecký šéf divadla Minor, se do Disku obloukem vrací. Ne náhodou opět k Bornovu ročníku, aby pro něj napsal a režíroval autorský text Marnotratný syn.
Osloven ke spolupráci, přišel takhle jednou Jan Jirků za studenty absolventského ročníku Katedry alternativního a loutkového herectví DAMU se svojí prvotinou a oni jej s ní nevyhodili. Z původního textu nakonec prý nezbylo mnoho, každopádně po ne zcela marné spolupráci zůstává v divadle Disk aktuální inscenace Marnotratný syn.
Devatenáctiletý začínající scénárista Brouček odchází do velkého města, aby konečně někdo napsal výjimečný a neplytký televizní seriál. Rodičům při odchodu slíbí, že se vrátí teprve až uvidí jeho jméno v televizních titulcích. Maminka jeho odchod do showbyznysu na malé vesnici ihned rozhlásí a synův neúspěch by ji asi zabil (a to s velkým Z.) Pak se přeneseme do futura, kde se zhrzený a neúspěšný Brouček vrací stopem domů a Sekáči v Trabantu vypráví celé své životní a literární dobrodružství:
Ačkoli neúnavně psal, vždycky napsal to, co známe z televizních seriálů. Odtud největší deviza představení - uchopení Broučkových scenáristických pokusů v přímém přenosu. Scény, kdy na pódiu vystupují oživlé postavy jeho scénářů (typické charaktery známé ze všech seriálů - hloupá blondýna, hezoun a hrdina, intrikánka apod.) a ptají se autora proč jednají tak jak jednají a kdy se vše nakonec bortí znovu a znovu v klišé, jsou napsané i realizované s obrovským vtipem. Ani nevadí, že se vám u toho připomene Woody Allen nebo Belmondův Bob Saint-Clare v Muži z Acapulca - Brouček se svými postavami totiž "shora od psacího stroje" manipuluje dost podobně. Brouček (možná přímo autor, který psal původní text v devatenácti letech) velmi brzy zjišťuje, jak je těžké psát, když všechna trýznivá období - války i komunismus - jej minuly. Alespoň se rozhodne poznat lásku, protože tam lze najít také inspiraci. Jeho srdcem projde intelektuálka, tlustá blbá venkovanka i sexy městská dračice, aby stejně došel k tomu, že: "Některá období života jsou tady od toho, aby je člověk přežil." Samozřejmě to lze chápat i jako zpověď začínajícího literáta, kterým Jan Jirků bezesporu kdysi byl.
Herci dostali v představení příležitost odhalit hlavně komický talent, škoda že někdy to muselo být v křeči. (Ondřej Bauer se s hlavní rolí vyrovnal se vztyčenou hlavou, skvěle to hraje také Anně Schmidtmajerové a Karlu Kratochvílovi.) Otázkou zůstává, zda té autorské, režijní a dramaturgické fantazie nebylo příliš. Například scény v Broučkově rodině jsou zasazeny "jako by" do slavné večerníčkové podoby. Ne že by to nebylo někdy vtipné, ale jak to souvisí s linií "spisovatele shůry", která je sama o sobě dost zábavná a nosná? Když se Sekáč nakonec promění v kmotříčka smrťáka a čeká s Broučkovými rodiči, až se neúspěšný syn vrátí, aby maminku Broučkovou setnul (a to s velkým S), je ten úsměv z hlediště spíše zkamenělý. I když se v Marnotratném synovi vcelku vlastně jedná o jednu zásadní dějovou linii, není moc jasné, proč se o překot skáče v zasazení z pohádky do současnosti, z ní do živě psaného a hraného příběhu, pak do vzpomínek a zpět do pohádky. Možná se zkusit zeptat, jako to bez skrupulí dělají autorovy postavy... Představení má přesto spoustu vtipných a chytrých momentů, jevištní realizace oplývá nápady a vcelku rozhodně nenudí.
