Kdo zalehl Gottwaldovi místo

21. červen 2006

Projekt "Noci v mauzoleu" přivádí diváky do památníku na Vítkově. Nabízí celkem jedinečný zážitek a předjímá budoucnost památníku jako nového kulturního ústavu. Inscenace Poeova "Zániku domu Usherů" kombinuje dvojí příjemnou hrůzu: děs poetický, umělý, a děs přirozený, napuštěný v objektu.

"Zánik domu Usherů" spojuje s Vítkovem téma záhadné budovy, v jejímž odlehlém křídle probíhají velmi osobité pohřební praktiky. (Před případným zhlédnutím doporučuji na webu prostudovat reportáž o novodobé mumifikaci.) Poe naznačuje, že mezi životem a smrtí není až tak velký rozdíl - ejhle, mauzoleum!

Těžké dveře památníku se neslyšně pootevřou a vyklouzne z nich pan Poe a říká známý návštěvníkův úvod k domu sourozenců Usherových. Zve diváky dál. Diváci vstupují a ihned jsou konfrontováni s monstrózní hrobkou s prezidentskými sarkofágy, naplněnou svíčkami a dýmem. Po způsobu cimrmanovského "muzea peří" jsme z magnetofonu informováni o všech zatíženích rodu, na jehož konci žije Roderick a Madeline Usherovi. (Pradědečkové jsou rytmicky pojmenováváni "dege - syfl", při slově "syfl" se průvodcova paže vymrští směrem ke Gottwaldově hrobu.)

Zánik domu Usherů

Stěžejní část inscenace se odehrává v prezidentském salonku, respektive v jeho předsálí. Diváci jsou usazeni na židle, což bohužel zabírá spoustu času a organizační pokyny zabijí těžkou atmosféru začátku. Režisér Jakub Čermák vstoupil do Poeova světa odvážnou metodou racia a tam, kde u autora hraje nevědomost a stín, vnáší světlo medicíny a dědičnosti. Přísně zdůrazňuje kauzalitu příběhu, ve kterém ledacos nedořečeného domýšlí a vysvětluje. Proti tomu vytváří záhadu identity pana Poea a lady Madeline, protože zatímco Rodericka stabilně hraje Jiří Ratajík, v ostatních dvou rolích se střídají Linda Petáková a Darja Dvořáková. Dvojjedinost postav dokonce vyústí v to, že Roderickův návštěvník přestává být dávným přítelem ze studií, vyměňuje frak za šaty a mění se v ženu, jež Rodericka získává a ve vrcholném okamžiku jeho duševního rozkladu se probírá v šatníku Madeline, jež umírá kdesi v rakvi. (Pohřby zaživa jsou totiž také zvláštní rodinnou tradicí.) Návštěvník tak na rozdíl od povídky není "omylem" vtaženým pozorovatelem, ale třetím bodem podivných vztahů v domě. V okamžiku, kdy Roderick zcela mimochodem oznamuje, že jeho sestra "poprvé" zemřela, jsou diváci zformováni do pohřebního průvodu a s magnetofonem v čele vedeni svíčkovým koridorem skrz hlavní sál památníku zpět do hrobky (objevují se překvapivě na obřím schodišti na druhé straně místnosti, kde na samém začátku zahlédli v mlze postavu Madeline). Jakub Čermák řídí situaci slovy "Tak prosím pěkně, kdo už viděl mrtvolu, poodstoupí si, tak prosím, kdo chce vidět mrtvolu?" Ve výklenku vidíme živý obraz Rodericka váhajícího probodnout srdce své sestry dýkou (metoda - opět tradiční - jak zabránit nechtěným probuzením). Později se dozvídáme, že vinou Roderickova strachu Madeline probodnout - tedy porušením vazby s rodem a s domem - je zaviněna závěrečná katastrofa.

Zánik domu Usherů

Velkou předností inscenace je bohatost nápadů a témat (neustálé zpochybňování skutečnosti v protikladu k logickým vysvětlením; chorobné dekadentní ovzduší nasycené drogami a mikroby; přílišné zbystření smyslů; poloviditelnost za igelitovým závěsem apod.). Velkým nedostatkem je neochota spousty nápadů selektovat - struktura je tak rozmělněná a inscenace rozváděním, obohacováním a vysvětlováním zbytečně ztrácí napětí. Nicméně - vzhledem k tomu, že se nejedná o soubor profesionální, že tvůrci nabízejí mnoho neotřepaného a že geniální prostor, do něhož se jim podařilo proniknout, zažehlí všechny drobné chybky, považuji "Zánik domu Usherů" na Vítkově za záležitost vydařenou.

autor: Zuzana Malá
Spustit audio

Více z pořadu