Soustředění
Naši fotbalisté se připravují na mistrovství světa. Z jejich soustředění v Rakousku přicházejí informace o každém jejich kroku. Přesně víme, koho píchlo v koleně, kdo se nachladil a kdo si po tréninku ještě přidal nějaký ten kilometr běhu navíc. Registrujeme, že Čech maturoval, Rosický přestoupil do Arsenalu a Nedvěd se zajímá o kvalifikaci na EURO. Máme také zprávy o tom, jak se Američanům nedaří v přípravných zápasech a kvůli úplatkářské aféře že je mizerná nálada v italském týmu. Anebo se dovídáme, že v Británii se v předstihu připravuje triumfální uvítání mistrů světa, anebo že pro Brazilce by druhé místo bylo totéž co poslední.
V Německu byl včera na posledním z fotbalových stadionů položen zbrusu nový trávník, padlo rozhodnutí o posílení policejních hlídek proti fotbalovým radikálům, kteří už si přes internet domlouvají rvačky, a německý brankář Lehman tvrdí, že na gólmany je připraven velice nepříjemný míč. Ten čas, který zbývá, než první rozhodčí pískne do píšťalky, spojuje fotbalové fanoušky po celé planetě nadějí, že zrovna ten jejich tým uspěje.
Svět je jednotný v očekávání dobrých zpráv. Ještě nikdo neprohrál, ještě mají všichni naději. V tomto smyslu je skoro škoda začít. Z logiky soutěže je jasné, že s každým dalším zápasem bude přibývat těch zklamaných, celé národy se postupně budou nořit do smutku a na konec na naší planetě pouze hrstka šťastlivců propadne vítěznému šílenství. Na nezbytně tragickém konci události, na kterou se celý svět těší, je ovšem podstatné to, že fotbalový míč nepřestane být magnetem, který lidstvo sjednocuje. V této celosvětové bitvě nerozhodne politika ani peníze a nebudeme počítat mrtvé. O které jiné válce se to dá říct?
