Referendum
Od referenda o přistoupení k Evropské unii nás dělí hodiny. Z průzkumů veřejného mínění jsme se pravidelně dozvídali, že výsledkem hlasování bude ano pro Unii, nebo že tomu, kdo na tento výsledek vsadil v sázkové kanceláři stokorunu, připadne směšná výhra ve výši od jedné koruny do tří, podle toho kde vsadil.
Pokud ovšem včera večer majitelé sázkových kanceláří sledovali telefonické referendum diváků televize Prima, dost možná jim tuhnul úsměv na rtech při představě bankrotu. Zcela přesvědčivě totiž vítězili odpůrci vstupu, a to bez ohledu na eurooptimismus či eurorealismus většiny diskutujících politiků. Kdo si říkal, že jeho účast v referendu nemá význam, protože vstup je hotovou věcí, anebo naopak proto, že vstupu stejně nezabrání, má důvod k pochybnosti. Co když výsledek nakonec bude těsný a právě jeho hlas bude chybět? Zájmu o referendum určitě prospělo, že v posledních dnech dostali v médiích prostor lidé, kteří si myslí, že mimo Unii by nám bylo lépe. Kdo do Unie nechce, nemusí si už připadat jako bílá vrána, a kdo si členství přeje, má najednou poněkud nečekaně důvod obávat se o výsledek.
Na čem se většina politiků, analytiků a komentátorů shoduje, je názor, že budeme hlasovat o jiné Unii, než jakou jsme dosud znali. Rozšířením se změní a jde o to, zda se budeme společně s ostatními podílet na podobě té změny.
Hlasovat tedy budeme o šanci, a to s rizikem, že rozšířená Unie bude v něčem horší než ta dosavadní. Ve stejné situaci byli už před námi například Slovinci, Madaři, Slováci a naposled Poláci. Hlasovali se stejnými nadějemi i pochybnostmi, jaké zvažujeme my. Naděje zatím vždy převážila. Možná z důvodu, který kdysi zmínil Horácius: Sine spe vita hominum tristis esset - Bez naděje by byl lidský život smutný.
