Zvolit lepší svět
Kam se člověk podívá, všude se volí. Více či méně demokraticky, z větší či menší nabídky. Volí se důvěryhodnější či méně důvěryhodní kandidáti a programy. Někdy je výsledek regulérní, jindy ho zpochybní pozorovatelé. Naprostá většina obyvatel této planety disponuje volebním právem, všem těm volbám je ovšem společná jakási marnost. Nelze v nich zvolit lepší svět, takový, ve kterém by se neválčilo, nezbrojilo, svět bez teroru a bídy.
Politici zřejmě nikdy nepoloží voličům jednoduchou otázku, zda jsou pro zrušení všech armád a pro celosvětovou likvidaci zbraní všeho druhu. Odpověď by určitě zněla ano. Kdo by nechtěl svět, ve kterém by se nevraždilo v Dárfúru a ve kterém by vojáci Africké unie pod praporem OSN neznásilňovali děti z uprchlického tábora, které přitom mají bránit? A kdo by nechtěl svět, ve kterém by američtí vojáci v Iráku nepotřebovali třicetidenní kurs morálky a etiky, aby nemasakrovali civilisty?
Jsou jistě situace, kdy armáda přijde společnosti vhod. Například když technaři hledají louku, kde by si zatancovali v dunivém rytmu pod širým nebem, vojáci jim mohou za symbolickou korunu pronajmout nějaký tankodrom. Musí se ale kvůli tomu vyrábět samopaly, stíhačky či atomové hlavice? Zvolit si lepší svět se nenabízí, a tak lidé v různých koutech této planety volí politiky, kteří jim slibují zpříjemnění pobytu ve světě špatném. Říká se tomu realismus. Ve světě, kde voják ze strachu ze sebevražedných atentátníků postřílí lidi v autě, jehož řidič si spletl cestu, když spěchal se ženou do porodnice, si voliči vybírají, kdo z politiků jim slíbí nižší daň či větší sociální jistoty. Koneckonců, proč by si nevybírali? I ve špatném světě lze něco urvat pro sebe a být v pohodě. Vždy tomu tak bylo a sotva to kdy bude jiné.
