Zdeněk Lukeš: Vzpomínka na dr. Věru Běhalovou (1922-2010)

2. únor 2010

Ve stejný den - 6. ledna -, kdy zemřel Ivan Medek, skonala ve Vídni paní Věra Běhalová, historička umění s velmi dramatickým životním osudem. Během jediného dne tak odešli dva lidé, které jsem měl čest poznat a jichž jsem si nesmírně vážil. Jejich životy se dost podobaly.

Já znal dr. Běhalovou od poloviny 80. let, kdy jsem se dostal krátce do rakouské metropole a na doporučení přátel využil jejího laskavého pohostinství. V její malé garsonce na Hadikgasse se vystřídala řada architektů a historiků umění, kterým nezištně pomáhala, stejně jako čerstvým emigrantům, jimž radila a organizovala pomoc.

Tato stále se usmívající drobná žena s hůlkou pocházela z Prostějova, kde se narodila v roce 1922. Po válce začala studovat dějiny umění a archeologii na Karlově univerzitě, ale v roce 1949 byla jako nežádoucí živel ze školy vyhozena a byla nucena manuálně pracovat. V padesátých letech byla zatčena pro členství v ilegální katolické studentské skupině a odsouzena k mnohaletému trestu, který si odpykávala ve slovenské ženské věznici v Želiezovcích. Brutální metody včetně mučení a tvrdá práce ji málem zabily (vždy mne přišlo neuvěřitelné, jak mohl někdo tak nelidsky jednat s tak zranitelným člověkem!). Následky si nesla celý život.

Jako politickou vězeňkyni ji pak nechtěl nikdo zaměstnat. Teprve v polovině 60. let se zdálo, že bude moci dokončit svá studia, tehdy pracovala v chebské galerii a také jako památkářka v Plzni. Místo toho přišla okupace v roce 1968 a Věra Běhalová raději odešla do Rakouska. Tam "na stará kolena" konečně absolvovala studia kunsthistorie a brzy se stala významnou odbornicí zejména na historický mobiliář období secese. Na toto téma napsala řadu odborných textů a knihu, vydanou nakladatelstvím Prestel v Mnichově. Byla taky předsedkyní rakouské odbočky exilové Československé společnosti pro vědu a umění.

Znovu jsme se pravidelně vídávali po roce 1989, kdy se konečně po letech mohla podívat domů, ale zůstali jí tu jen vzdálení příbuzní. Bydlívala u fotografa Pavla Štechy v Černošicích a často také jezdila do lázní Velké Losiny. Vždy toužila získat tu malý byt, ale toto přání se jí bohužel nesplnilo.

Dál jsme se také setkávali v Rakousku, svým legendárním citroënem dyane mne vozívala po architektuře a výstavách a občas překládala mé přednášky. V polovině 90. let jsme ji přizvali ke spolupráci na velké Plečnikově výstavě v areálu Pražského hradu. Byla autorkou stati o korespondenci mezi slovinským architektem a Alicí Masarykovou v doprovodné knize.

Setkání s touto milou, křehkou a neustále se usmívající dámou bylo pro mne i další přátele vždy nezapomenutelným zážitkem! Na trpký osud v éře komunismu i zničené mládí a zdraví si nikdy nestěžovala, mluvila o tom věcně, bez emocí.

V poslední letech už jsme si jen občas telefonovali a také smutnou zprávu jsem se dozvěděl s velkým zpožděním - příznačně od jednoho z těch, kterým kdysi pomáhala po jejich emigraci z totalitního státu - pana Jana Borského (ten je také autorem přiloženého snímku). Nebyla mediálně známá a vždy zůstávala skromně stát stranou. Mnoha Čechům však byla v těžkých dobách nezištným pomocníkem a přítelem...

Autor je historik architektury

autor: Zdeněk Lukeš
Spustit audio

Více z pořadu