Jiří Stránský: Tlustá čára a ruský uran
Před měsícem jsem slíbil Letní filmové škole v Uherském Hradišti, že tam zajedu, abych i já podpořil zachování uherskohradišťského kriminálu neboli basy, jako odstrašujícího připomenutí, co s některými jedinci onoho lidu, jímž se tak zaštiťovala, byla schopna provádět Komunistická strana Československa, reprezentovaná v Uherském Hradišti například vyšetřovatelem Grebeníčkem.
Už jsem předtím podepsal petici – to tehdy bylo jediné, co se rychle dalo udělat proti nebezpečí, že se z bolševického kriminálu stane hotel, nebo co. Aby se o hotelovém nebezpečí vědělo co nejvíc, přijeli reprezentanti bolševických muklů i z jiných zemí.
V nedělním pozdním odpoledni se promítal film Hynka Bočana BUMERANG, podle mé povídky i scénáře, protože v mé tvorbě tenhle kriminál v Uherském Hradišti hraje. Nakonec jsem nemohl přijet a místo sebe poslal proto poslal dlouhý dopis, mimo jiné s osobní vzpomínkou na hradišťskou věznici.
Dopis se četl po promítání při konferenci právě na téma, související se sklony k vytěsňování vzpomínek na komunistické vládnutí, tedy s evergreenem naší současnosti – s tlustou černou čáru mezi námi a naší minulostí. Velice podobnou bolševickým ostnatým drátům a ostřelovacím pásmům kolem našich hranic.
Velice podobných ostnatým drátům a ostřelovacím pásmům kolem uranových lágrů, kde jsem taky po víc než sedm let patřil mezi Muže Určené K Likvidaci neboli mukly.
To, co píšu, též souvisí s nedávným oznámením, že temelínské uranové tyče, dosud dodávané americkým Westinghousem, nám teď bude dodávat ruská firma. Chce se mi dodat, že spíš sovětská a na věčné časy, ale prý tomu tak není – ale já i teď při čtení těchhle řádků dělám ono slavné francouzsko-italské gesto veliké pochybnosti, jak jsme to vídali v jejich filmech.
Už jsem o tom i tady mluvil, a vidím, že budu muset znovu a znovu, protože se mi pořád dokola vybavuje, co mi vyprávěl jeden Rus, který jeden čas pracoval v československém uranovém průmyslu, neboť tomu u nás vládli Rusové – pardón – Sověti.
V rámci té naší družby na věčné časy. Že z oněch nekonečně dlouhých vlaků naložených co nejčistší smolincovou rudou (z níž se právě žíhá ten nejkvalitnější uran 235), které dvakrát týdně po mnoho let jezdily do Sovětského svazu, je za Uralem sice nevysoké, zato však dvacetikilometrové pohoří. A teď – jak se zdá – z toho pohoří povstává ono kvalitní jaderné palivo pro Temelín.
Sám jsem svědkem, jak kvalitní náš uran je. A můj bývalý spoluvězeň a jeden ze spolutvůrců příbramského muzea o té muklovské totalitní radioaktivní době – František Zahrádka - by vám to ještě teď předvedl na vlastní kůži. Slyšeli byste, jak při putování po jeho těle Geigrův přístroj nádherně cvrliká. My říkali, že hraje.
Omlouvám se, ale musím to pořád dokola připomínat – těsně před začátkem prázdnin jsem byl pozván na jeden gympl, a tam se mě studenti na tu černou čáru za minulostí ptali – právě jestli není způsobená nějakým hromadným radioaktivním poznamenáním, protože z generace jejich prarodičů o tom mluvit nechce nikdo.
Bavili jsme se proto i na téma takzvané kolaborace. Zatím (pořád ještě – jaká hrůza!) se študáci učili o kolaborantech válečných a spíš cizích než našich, neboť komunistická pedagogika neměla československé kolaborantství moc na programu – když většina kolaborantů hned vstoupila do té jediné správné a správně odpouštějící strany…
Píšu tohle svoje povídání ve středu. Dnes měl pohřeb Milan Paumer. Byli jsme spolu v jakémsi přípravném výboru pro zřízení současného ústavu pro studium totalit a docela jsme si rozuměli. I proto, že všechno, co on a Mašíni vykonali, velice schvaluju. A právě způsob, jak na jejich činy naše společnost (málem jsem řekl lid) reaguje, je jedním z důvodů vzniku oné tlusté černé čáry.
Tak. Hezký den a zbytek prázdnin.
Autor je spisovatel
