Adam Drda: Labská bouda aneb Bourat, bourat, bourat!
Známý hotel Labská bouda v Krkonoších se možná bude bourat - není pro něj využití, nedá se k němu dokonce ani dojet autem či autobusem, protože leží v první zóně Národního parku.
Sobotní Lidové noviny píší, že o osudu stavby brzy rozhodne nový ministr životního prostředí Pavel Drobil. Problém je mimo jiné v tom, že demolice by stála desítky miliónů korun.
Labská bouda je obludná železobetonová krabice, která mohla v sedmdesátých letech vyrůst v krásné krkonošské krajině jen proto, že tehdejší husákovští aparátníci neznali žádná omezení: neměli úctu k přírodě, neměli vkus, nezajímaly je ekologické otázky. Vznikla, aby do ní mohli jezdit na organizovanou dovolenou stovky členů Revolučního odborového hnutí, do něhož patřili prakticky všichni čs. pracující.
Kdyby se teď našly peníze na demolici, byl by to bezesporu záslužný čin: stát ovšem musí stavbu odkoupit od soukromého majitele a ještě zaplatit za likvidaci, kdekdo bude tvrdit, že jsou to v čase ekonomických potíží vyhozené peníze. Nejsou, ale k tomu se za chvíli dostaneme.
Vedoucí Ústavu teorie a dějin architektury ČVUT Matúš Dulla řekl v rozhovoru pro Lidové noviny, že by Labskou boudu zachoval, stejně smýšlela i řada dalších dotázaných lidí. Podobné stavby prý doplácejí na to, že pocházejí z režimu, k němuž mají lidé odpor a ten pak – zřejmě neprávem - přenášejí na architekturu.
Budovy z té doby podle Dully mají hodnotu mimo jiné kvůli tomu, že jsou stavěné v „tehdy typickém“ stylu. Dotýkáme se tím zajímavé otázky: je třeba Labská bouda produktem normalizačního komunismu nebo ne? Do jaké míry s režimem souvisí její architektura?
Podle mého názoru je odpověď zjevná. Ne, že by na Západě neexistovaly hnusné stavby z druhé poloviny 20. století, ale tohle je jiný případ než jen nevkus. „Bouda“ se dnes nedá používat, protože rekreant, který chce všude dojet autem, se k ní naštěstí nedostane.
Normální člověk, který má rád hory a přírodu, se v takovém hotelu zase neubytuje: vybere si malý penzion nebo horskou chatu, do kopců se dostane lanovkou nebo tam dojde pěšky. Bude vyhledávat soukromí a klid.
Labská bouda mohla fungovat jen v režimu, který vyznával kolektivismus a lidem soustavně organizoval život, neustále je někam hromadně svážel v autobusech, kromě toho nedovolil soukromé podnikání, takže si turista nemohl vybírat. Když se režim zhroutil, zhroutila se i funkce jeho rekreačních i dalších předimenzovaných zařízení.
Argument, že by se stavby jako Labská bouda měly zachovat proto, že představují typický architektonický styl nějakého období mi připadá zcestný. Ty budovy nemají v drtivé většině případů sebemenší estetickou hodnotu, naopak hyzdí volnou krajinu i města. Pokud se mají zachovat z takříkajíc dokumentárních důvodů, ať se k tomu účelu vybere nějaké jedno nešťastné zničené místo a ať se tam udělá skanzen, pokud to místním nebude vadit. Jinak bych boural, co to půjde, skoro každá demolice typické stavby ze sedmdesátých a osmdesátých let mi připadá jako výhodná investice do kultury - a stejně kvalitní příspěvek příštím generacím, jako je třeba čištění ovzduší a země v severních Čechách.
Představa, že Labská bouda, připomínající podle historika architektury Zdeňka Lukeše „továrnu na azbest“, během dvou tří let zmizí, je krásná. Podobně jako představa zbourání bývalého Federálního parlamentu v Praze nebo děsivého obchodního domu Prior uprostřed jihlavského hlavního náměstí. Pokud má Matúš Dulla pravdu a lidem ty stavby vadí kvůli režimu, s nímž jsou spjaty, pak by se příznivě naladěného veřejného mínění mělo rychle využít.
