Středoevropský fejeton Luboše Palaty

Měl jsem spoustu času, pro sebe, své procházky a své přemýšlení, což není věc občas k zahození. K přemýšlení také o Praze a Paříži, dvou městech, která byť každé jinak, je pro mnoho lidí synonymem krásy, toho, jak by město mělo vypadat.

A řekněme si to rovnou, Paříž je takovým synonymem pro daleko víc lidí, než české hlavní město. Dalo by se nad tím mávnout rukou a říci, že to je přirozené, vždyť Paříž je hlavním městem Francie, jak vypoví jen letmý pohled na mapu Evropy, Francie největší to evropské země. A kdysi, když si ještě Evropa mezi sebou dělila většinu planety, byla Paříž ještě víc než hlavní město Evropy, byla hlavním městem světa.

Tím Praha nikdy nebyla a co Češi Čechy budou, ani nikdy nebude. Praha dodnes žije z krátkého období, kdy byla hlavním městem, proč si to neříci, německé části Evropy. Nebyli to sice Češi, kteří vládli desítkám států a státečků mnohem početnějších Němců, ale byla to Praha, odkud se této velké říši, nesoucí jméno Svatá říše římská národa Německého, skutečně vládlo. Vlastně jen jednou a to za Karla IV., který je dnes po právu považován za největšího Čecha historie, byť jaký on to vlastně byl Čech. Václav IV., Zikmund a vlastně ani první Habsburkové na českém trůnu z Prahy jako císařové Svaté říši římské pořádně nevládli a to včetně Rudolfa II., lidsky zajímavého, umělecky přínosného, ale vladařsky matného císaře. A je jistě pozoruhodné, že tím českým ideálem, otcem Prahy, je právě Karel IV., císař míru, budovatel Čech i celé říše, panovník, který, pokud mě paměť neklame, nesvedl v životě jedinou bitvu.

To Paříž je velkých válečníků plná. Francouzských králů, vojevůdců, v čele s tím největším, Napoleonem, který dodnes shlíží na nádvoří mohutné pařížské Invalidovny, v jejímž chrámu je dnes ve velkolepém mramorovém hrobě pochován. Ale nenechme se mýlit, Paříž je dodnes dílem jiného Napoleona, Napoleona III., který se jako vojevůdce zrovna neosvědčil, ale dal Paříži její dodnes fascinující velkolepost. Poražený od bitvy od Sedanu, ale vítěz, pokud jde o Paříž.

Ano, proč si to nepřiznat. Je to prostě tak, Praha je krásná, fascinující, ale Paříž je k tomu i velkolepá. Když si odmyslíme to, že Paříž byla už před dvěma tisíci lety přinejmenším hlavním městem důležité římské provincie, je Paříž především městem odvážným a vzletným. Je městem, které stejně jako většina francouzských žen usilovně pracuje na tom, aby bylo výjimečné a zajímavé i tam, kde se mu nedostává přirozené krásy.

Protože Paříž se na nějakém výjimečně krásném místě nenarodila. Rovina kolem Seiny, s jediným větším kopečkem kolem Montmatru, je rozhodně menší městskou rodovou predispozicí, než oněch sedm pahorků na břehu řeky Vltavy. Vítr vanoucí od oceánu dává Paříži trochu lepší počasí /(jak říkala naše tlumočnice, patnáct stupňů v Paříži, není patnáct v Praze) ale jinak se prostě Paříž musí víc snažit.

A snaží se. Dnes, kdy už není hlavním městem světa, a to ani po stránce umění, je pořád hlavním městem výstav. Jen projít ty hlavní, to byste v Paříži nic jiného nedělali. Je městem, myslícím na turisty, kterým dává skoro za darmo k dispozici tisíce kol, městem, myslícím na svoji tvář, když zvláštním zákonem zakázala před desítkami let stavbu mrakodrapů. Městem, které má svoji hrdost a tak se nesníží k hromadnému prodeji turistických šuntů, který ničí krásu Prahy, ani okupaci Mc Donaldy a KFC, protože má přece své kavárny a svoji francouzskou kuchyni.

A to, co čím se může pochlubit světu, tím se také náležitě chlubí. Takový Grand Palais je vlastně je větší obdoba výstavního areálu v pražských Holešovicích, jenže se v něm nekonají upatlané veletrhy, ale výstavy světového formátu. A tak by se dalo pokračovat.

Paříž, ale to je taková ta metr osmdesát nádherná ohnivá modelka, která kolem nás prošla, když jsem čekali na letadlo do Prahy. "Nádhera, ale popravdě řečeno, nevím, co bych si s ní počal," uteklo mi jen tak mimoděk. Kolegyně se smály, ale byla to pravda. Paříž je úžasná, ale jsem rád Prahu. Proto hezký letně podzimní víkend od Vltavy přátelé.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .