Je to výraz čínské síly a ruské slabosti?

22. červenec 2008

...napadlo asi včera kdekoho po vyslechnutí zprávy o pekingském podpisu pod protokolem, kterým se přesně vymezuje demarkace východní části rusko-čínské hranice, jejíž celková délka představuje neuvěřitelných 4 300 km. Jak se ale zdá, takto problém stavět nelze a uvážliví ruští politici tuto smlouvu vítají.

Končí jí totiž čtyřicetileté období neustálých sporů, které koncem 60. let dokonce vyústily v otevřený ozbrojený konflikt. Dokud nedošlo ke včerejšímu podpisu, viselo prý případné opakování podobné krize neustále ve vzduchu. Nejasnosti na Amuru a Ussuri trvaly v podstatě od vzniku Čínské lidové republiky a přirozeně se prohloubily po roztržce mezi Čínou a Sovětským svazem, způsobené 20. sjezdem KSSS a Chruščovovou kritikou kultu osobnosti Stalina. Na to předseda Mao nebyl ochoten přistoupit a vřelost vztahů mezi dvěma tehdejšími komunistickými obry klesla k nule. I v této atmosféře se obě strany roku 1964 pokusily překlenout příslušnou dohodou, která již začala vznikat, ale v právě popsané atmosféře otevřeného nepřátelství nakonec nebyla nikdy podepsána. Zajímavé je, že zdroj konfliktů kolem této hranice pramenil z nepřesností v tzv. Pekingské smlouvě z roku 1860. Ta ji vymezovala břehy řek Amur a Ussuri, ale nezabývala se vodními plochami, které se navíc díky záplavám a erozi často proměňují. Nejasnosti kolem této hranice vedly k již zmíněnému ozbrojenému střetu, který na obou stranách přinesl mrtvé a zraněné. V období studené války se ledy dlouho nehýbaly a do pohybu se daly až v roce 1990, kdy Michail Gorbačov podepsal další dohodu, na jejímž základě se hranicí v kritické oblasti stala plavební dráha. I ta se ovšem působením již připomenutých vlivů a také díky činnosti člověka proměňovala. Obě strany totiž při březích i přímo ve vodním toku budovaly různé vodohospodářské stavby, které podobu řek měnily. Pro dnešek je podstatné, že ruská strana po pádu Sovětského svazu tyto práce zastavila, zatímco Číňané dodneška postavily na 300 km hrází, které tok Amuru a Ussuri upravily samozřejmě ve prospěch Číny.

Současná dohoda rozděluje sporné území o velikosti asi 375 km čtverečních na dvě zhruba stejně velké části. Kritikům tohoto ujednání ovšem vadí zejména okolnost, že čínské straně připadly ostrovy Velký Ussurijský a Tarabarov. Na jednom z nich jsou totiž obranná opevnění, která by v případě konfliktu dokázala protivníka nejméně na hodinu zadržet, kdežto přes druhý vedou vzletové a přistávací koridory pro vojenské a civilní letiště v Chabarovsku, což bude znamenat, že napříště bude nutné za využívání čínského vzdušného prostoru pro tyto účely platit. Ruští dálněvýchodní ekonomové už spočítali že tyto a další hospodářské ztráty se vyšplhají až na tři miliardy dolarů.

Přes tyto slabiny převážná většina ruských politiků považuje dosaženou dohodu za úspěch, který především povede ke zlepšení rusko-čínských vztahů. To koneckonců zdůraznil i ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, když celý projekt představoval poslancům Státní dumy. Máme-li se vrátit k úvodní větě tohoto zamyšlení, tedy k úvaze, zda šlo k dohodě mezi silnějším a slabším, Lavrov na tuto automaticky se nabízející představu reagoval také, když na půdě dolní sněmovny ruského parlamentu prohlásil, že nové rusko-čínské ujednání rozhodně není a nikdy nebude precedentem pro vyřešení rusko-japonského sporu o Kurilské ostrovy.

Základní patos celé této záležitosti je ale jasný: Rusko bylo již delší dobu odhodláno celý tento spor vyřešit k především čínské spokojenosti. Dobré vztahy se stále mocnějším jihovýchodním sousedem jsou zkrátka mnohem podstatnější než pár čtverečních kilometrů většinou liduprázdného území, i když to nakonec může vypadat na docela citelný ústupek.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: ldo
Spustit audio