Církevní restituce a potíže s matematikou

2. květen 2008

Církve čekají už sedmnáct let na to, jak je stát odškodní za majetek, který jim vzal v období 1948-1989. Poslední zdržení způsobila sněmovna, když v úterý jednání o restituci pozemků a o finanční náhradě přerušila. Minimálně o týden.

Mužem, který zdržení způsobil, je poslanec ODS Vlastimil Tlustý, který spolu s kolegy Jurajem Ranincem a Janem Schwippelem navrhl, aby se debata přerušila. Jejich tři hlasy stačily k tomu, aby se poměry ve sněmovně převážily ve prospěch opozice, která restituce podle návrhu Topolánkovy vlády odmítá.

Na jedné straně je třeba říct, že náhrada církvím a především té největší, římskokatolické, měla být vyřízena už dávno. Církve menší část majetku dostaly v roce 1991, pak se ale vše odložilo a církevní majetek zabavený státem byl zablokován až do chvíle, než budou restituce vypořádány. To se však nestalo během sedmnácti let a trpí tím nejen církve, které hospodářsky zůstávají v područí sekulárního státu.

Je to nevýhodné i pro daňové poplatníky, z jejichž daní se platí duchovní křesťanských církví a židovských obcí. Ročně jde o částku 1,3 miliardy a tato cifra se rychle zvyšuje. Po vyrovnání s církvemi by se státní příspěvek přestal platit.

Vedle toho trpí i desítky obcí, na jejichž pozemcích je dříve církevní půda. Ta se nesmí prodávat, ani se na ní nesmí stavět a rozvoj obcí je tedy zastaven.

Na druhé straně ovšem platí, že Tlustého námitky jsou vážné a mělo by se na ně nějak odpovědět.

Problém je s tím, jak vláda náhrady vypočítala, tedy jak došla k částce 135 miliard korun, jíž se stát zavázal církvím vyplatit. 51 miliard by měly církve dostat v nemovitostech a 84 miliard v šedesátiletých finančních splátkách. S připočtenými úroky by stát vyplatil 270 miliard.

Vláda bohužel nemá ve zvyku předem vysvětlovat a zdůvodňovat své návrhy. V případě restitucí prostě oznámila, že její odborníci ocenili zabavené nemovitosti, především budovy, lesy a zemědělskou půdu.

Peníze se tedy vyplatí podle současných cen nemovitostí. Tlustý se tedy logicky zeptal, jak se k částce 135 miliard korun za 260 tisíc hektarů došlo. Vláda dodala nespokojenému poslanci podklady a ty se zároveň dostaly na veřejnost. Předně se z nich ukázalo, že se vrací budovy v celkové ceně 44 miliard. Na pozemky tak zbývá něco přes 90 miliard, což znamená, že stát církvím zaplatí za hektar 350 tisíc korun, jinými slovy 35 korun za metr čtvereční.

Ještě přesněji se dá říci, že u lesní půdy se platí 28 korun za metr čtvereční a u zemědělské půdy 45 korun za metr.

Tady je jasně vidět kámen úrazu. Zkuste dnes prodat lesní či zemědělskou půdu a chtít víc, než deset korun za metr čtvereční. Mnoho šancí na úspěch nemáte, pokud se nedá věrohodně argumentovat, že se na pozemcích časem začne stavět.

Tento argument vládní experti použili u zemědělské půdy, když u desetiny zemědělské půdy počítali cenu, která se pohybuje v rozmezí ceny za pole a za stavební parcelu. Tak cenu za zemědělskou půdu téměř zdvojnásobili. Zůstává však otázka, jak přišli k výchozí ceně cca 25 korun za zemědělskou půdu, kde je jisté, že se nikdy stavět nebude. Stát tedy chce za půdu zaplatit cenu, která je dvakrát až třikrát vyšší, než je cena tržní. Je také zhruba pětkrát vyšší, než úřední cena, která se platí jiným restituentům, než je církev.

Vládní experti vysvětlují, že použili průměrnou cenu, která se za půdu v zemědělství i v lese platila v průměru v minulých deseti letech a přitom započetli inflaci. To už se dá napadnout: přece se prodávala častěji půda tam, kde se na ni mělo stavět a kde se čekalo brzké zhodnocení. Je to korektní? Kdyby se použila tržní cena, stát by ušetřil 40 až 50 miliard korun. Proč se vyloučila tato možnost, to budou politici veřejnosti těžko vysvětlovat.

Samozřejmě si církve odškodnění zaslouží a je také nepochybné, že o půdu v první řadě nejde. Prostě je třeba, aby se stát s církvemi nějak dohodl a aby byly obě strany spokojené. Téměř by se dalo doporučit, aby prostě veřejnost přimhouřila oči a aby ignorovala, že se k celkové částce odškodnění došlo nepříliš korektním způsobem. Přece nikdo nechce být občanem státu, který může být obviňován z nespravedlnosti vůči vlastním občanům a nezávislým institucím.

Jenže úplně by se tento postup doporučit nedal. Je přece známo, že mnozí Češi si nedají ujít příležitost a že si rádi dokazují, že pokud jde o morální hodnoty, mohou církev spíše poučovat, než aby si dali od ní radit. A v případě restitucí, jak byly domluveny mezi vládou a církvemi, se dá velice snadno říci, že církev schválně žádá vyšší ceny, protože víc než Bohu slouží mamonu.

Českou společnost tedy čeká debata o restitucích. Domluveny jsou církev a stát, musí však své záměry vysvětlit občanům a zvláště přitom popsat, že restituce jsou výhodné pro každého. Může se to povést, pokud se z dohody o vyrovnání například vyškrtne šedesátileté splácení státních závazků.

Jestli ovšem takové či nějaké jiné řešení dokáže sněmovna navrhnout a schválit, to zůstává ve hvězdách.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

autor: Petr Holub
Spustit audio