Bílá revoluce

Používat slovo revoluce se dnes stalo módním zlozvykem. Revolucí například je, když se změní daně pro občany v řádu stokorun, anebo když se zavede existenční minimum, což umožní vyplácet dlouhodobě nezaměstnaným, kteří prokazatelně odmítají práci, o tisíc korun měsíčně méně.

I v případě středoevropské revoluce zdravotnictví jde o nadsazený termín. Ale o revoluci jde do té míry, jak se revolucemi nazývaly protikomunistické převraty v roce 1989. Mění se systémy veřejného zdravotnictví a ve všech zemích jdou změny jedním směrem. Daří se je však prosazovat rozdílným způsobem. Zpravidla jde o dramatické události, v Česku zatím nejméně.

Je nutné začít od Adama. Zdravotnické systémy čtyř středoevropských zemí byly koncem osmdesátých let velmi podobné. Všechno řídil stát, který přístup ke zdravotní péči tvrdě reguloval. To se změnilo po převratu, kdy se všechny čtyři zmíněné země rozhodly zavést systém pojišťoven. Všechny také zůstaly na půl cesty. V Polsku a Maďarsku všechno platila a regulovala jedna velká státní zdravotní pojišťovna, v Česku a na Slovensku vzniklo pojišťoven víc, byly však natolik přísně regulovány státem, že všechny nabízely zcela stejné služby. Nové pojišťovny nakupovaly mnohem víc zdravotní péče, než stát před rokem 1989, přesto zůstal v novém systému socialismus, byť přelakován dílčími reformami. Všechny čtyři státy záhy poznaly, v čem je čertovo kopýtko. Exploze výdajů a nezodpovědnost ve správě veřejných peněz vedla k zadlužení, které se muselo nějak rázně řešit.

Začalo to koncem devadesátých let v Polsku. Tehdy vládli socialisté, tak se pokusili státní systém utužit. Ke zdravotní péči ve státních nemocnicích a ordinacích se občané dostávali na příděl, to však mělo za důsledek, že mohutně posílila korupce a především vznikl silný soukromý sektor. Jen dvě třetiny zdravotnických financí projde rukama státu a to má mimo jiné za následek, že se státní ústavy neustále potýkají s dluhy. Třetinu platí občané buď soukromým zdravotníkům, anebo soukromým pojišťovnám. Vedle sedmi set státních dnes už v Polsku existuje téměř sto soukromých nemocnic. Vyznačují se tím, že jsou mnohem efektivnější, mají větší zisk - může však do nich jen ten, kdo má peníze.

Polský stát tedy chce dohnat, co zameškal, a méně výkonný systém státu spojit s tím soukromým. Napříště by tedy státní i soukromé pojišťovny měly platit státní i soukromá zdravotnická zařízení. Regulace skončí u toho, jaké zdravotnické zákroky jsou jedni i druzí povinni platit. Reforma je naplánována a má začít letos.

V roce 2002 se zhroutilo zdravotnictví na Slovensku. Rozhodný ministr Dzurindovy vlády Rudolf Zajac zahájil reformu, která se stala vzorem pro ostatní. Občané začali platit u lékaře, začaly se privatizovat nemocnice, stát zřídil regulační úřad, který dohlížel na rovněž zprivatizované zdravotní pojišťovny. Konkurence nemocnic i pojišťoven měla zdravotníky i pacienty zachránit. Zachráněny byly v každém případě zdravotnické finance. Loni však nastoupila levicová Ficova vláda, která okamžitě zrušila poplatky za návštěvu u lékaře a za recept. Chystá se znovu převzít soukromé pojišťovny.

Loni došlo i na Maďary. Tamní zdravotnictví začalo ročně produkovat ztráty v přepočtu až dvacet miliard korun ročně. Liberálně-socialistická vláda reagovala bez milosti. Nechala zvýšit pojistné, zavedla poplatky, zrušila čtvrtinu kapacit v nemocnicích. Teď se rozhoduje o tom, jestli státní pojišťovny rozdělit, aby si nové instituce mohly konkurovat. Česko stojí zatím stranou. Je to tím, že stát dává do zdravotnictví nejvíce peněz. Stát dokonce už slíbil, že nesystémové doplatky bude zvyšovat každý rok. Také u nás - jako na Slovensku, nebo v Maďarsku - nastoupil ministr s vizí. Tomáš Julínek chce předejít finančnímu krachu a udělat reformu ještě předtím. Pokud se zdrží, bude to občany jen víc bolet. V jeho návrzích nechybí to, co v jiných středoevropských zemích - poplatky u lékaře, soukromé pojišťovny a státní regulační úřad nad nimi, seznam zdravotnických výkonů hrazených pojišťovnami. Těžko však předvídat, jestli vydrží vláda, s jejíž pomocí chce reformu prosadit. Ve všech zemích tedy řeší stejné dilema. Polsko přišlo s reformou pozdě a teď zachraňuje, co se dá. Slováci byli donuceni k dramatické reformě, mezi občany však byla tak nesympatická, že si změnou vlády vynutili její zmírnění a nelze vyloučit, že ji nová vláda úplně zruší. Maďaři opakují ještě tvrdším způsobem slovenskou cestu, otázka však zní, jestli ji neopustí, až se poměry stabilizují.

Češi mají v této chvíli ještě možnost svobodně se rozhodnout. Ale jen do jisté míry. Peníze mohou zčistajasna dojít i v České republice a ministři dosud nenašli cestu, jak průběžný růst zdravotnických nákladů zastavit. Provést reformu s podporou veřejnosti - tak zní úkol pro současnou vládu. Po všech středoevropských zkušenost je možné říct, že to je vůbec nejsložitější úkol, před kterým stojí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .