Půl století od zákazu Komunistické strany Německa

Ještě nebylo přečteno po padesáti dnech procesu 425 stránkové zdůvodnění rozsudku a policie již obsadila ústředí KPD, protože bylo potvrzeno obvinění, že tato strana chce "cestou proletářské revoluce a diktatury proletariátu" změnit stávající společenské zřízení.

Kdysi předválečná mocná strana, která před svým zničením nacisty získala při posledních říšských volbách v březnu 1933 téměř 5 milionů hlasů, byla po svém znovuobnovení v roce 1945 opět zahnána do ilegality. Ovšem za situace, kdy její vliv podstatně klesl a ve spolkových volbách v roce 1953 získala již jen 2,2 procenta hlasů. Byl to i výsledek konsekventního boje vlády Konráda Adenauera, která již v roce 1950 prosadila zákaz povolání ve veřejných službách pro její členy a která zakázala v následujícím roce její mládežnickou organizaci (FDJ).

V roce 1952 se německé vládě podařilo prosadit změnu jednacího řádu ve spolkovém sněmu, na jehož základě komunistická strana ztratila status parlamentního klubu, a i tím možnost předkládat jakékoliv návrhy. Strana však od třicátých let minulého století byla též sebedestruována Komunistickou internacionálou a především samotným Stalinem.Význační činitelé, kteří nesouhlasili s jeho politikou, byli vylučováni a pokud se ocitli v Sovětském svazu, skončili na popravišti jako Heinz Neumann anebo v gulagu. Odtud pak řada z nich byla v době paktu o neútočení převezena zpět do rukou Hitlera, jak se na příklad stalo manželce Neumanna nebo synu předsedy poslanecké frakce KPD v říšském sněmu Torglerovi. Na druhé straně Stalin v této době odmítl žádost manželky nacisty vězněného a později zavražděného předsedy strany Ernsta Thälmanna, aby byl převezen do Sověského svazu.

Věrní stalinisté ražení Waltera Ulbrichta pak po válce pokračovali nyní již z Berlína v tomto likvidačním procesu. Ti soudruzi, kteří měli jinou představu než vedení ve východním Berlíně, byli jako "špióni a prodloužená ruka imperialismu" ze strany vyhozeni. Jen mezi léty 1948 až 1952 byl zlikvidován téměř celý stranický sekretariát a mnoho tisíc členů se stalo oběťmi čistek. Běda přitom těm, kteří byli lapeni na území NDR jako místopředseda strany Kurt Müller, který zde byl odsouzen k 25 letému žaláři. A tak nakonec zůstalo jen Berlínu a Moskvě věrné vedení strany v čele s Maxem Reimannem.

Komunisté v Německu se jako jediní ve vyspělých západoevropských demokraciích dostali mimo zákon, a tak na 200 funkcionářů KPD byla přechodně uvalena vazba a proti až 200 tisícům osob zahájeno řízení jako na "nepřátele ústavy". Byl zahájen i hon na "náhradní organizace", které byly často protiprávně označovány za špionážní nebo udržující zrádcovské vztahy. Teprve v roce 1968 došlo k reformě politického trestního práva pod vlivem tehdejšího ministra spravedlnosti a pozdějšího spolkového prezidenta Gustava Heinemanna, který sám byl v padesátých letech pronásledován za své politické přesvědčení. Jím inspirovaná generální amnestie pro všechny politické zločiny vstoupila v platnost 1. srpna 1968. Dva měsíce nato byla znovu založena Německá komunistická strana DKP (!). Ta sice již nehovořila o diktatuře proletariátu, ani marxismu-leninismu, ale využívala ideí Marxe, Engelse a Lenina.

Do jejího vedení sice přišli jiní lidé, než byli v zakázané KPD, ale i ti pokračovali v rigorózní podřízenosti východoněmecké SED. V parlamentních volbách v roce 1969 dosáhli pouhých 0,6 procenta hlasů. Kromě DKP byla v témže roce založena i KPD, která prohlásila, že v průběhu padesátých let byl v Sovětském svazu a ostatních zemích odstraněn socialismus a že jejím cílem je bojovat proti boháčům celého světa a jejich pomahačům v Německu. Další KPD byla v témže roce byla založena s přívlastkem marxisticko-leninská a tvrdila, že ilegálně pracuje na území NDR, kde "řada soudruhů byla zatčena, protože bojovali proti zradě SED na komunismu".

Dnes je však už vliv všech těchto stran zanedbatelný, protože v Německu je povolena nástupnická strana východoněmeckých komunistů PDS - Strana demokratického socialismu. Ta byla letos posílena ještě Lafontainovými příznivci a šla do voleb pod názvem Levice-PDS. Díky značnému počtu hlasů zejména ve východním Německu má 53 poslanců ve Spolkovém sněmu a význačné postavení v řadě tzv. nových spolkových zemí, v nichž ve dvou - Berlíně a Meklenbursku - se podílí přímo na vládě.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .