Kšefty s odprodejem dluhů
V době budování kapitalismu v tehdejším Československu respektive v České republice nalévaly peníze do systému především banky. Vzhledem k tomu, že byly pod vlivem státu, nechovaly se zrovna obezřetně.
Výsledkem byly hromadící se úvěry, které nebyly spláceny. Naopak značná část z nich se ukázala nedobytnými. Samozřejmě zdaleka ne vždy se jednalo o nepodařený podnikatelský záměr. V mnoha případech šlo naopak o tzv. tunelování. Ostatně transformační náklady z té doby se pohybují v řádu miliard korun. Tyto úvěry pak zatěžovaly bilance bank a komplikovalo to jejich normální fungování i případnou privatizaci.
Politici tento problém vyřešili tím, že banky "očistili" a zmiňované úvěry převedli do Konsolidační banky. Ta postupně měnila název, až se z ní stala Česká konsolidační agentura. Smyslem takovéto instituce je pokusit se z nedobytných pohledávek získat alespoň nějaké peníze. Což se většinou děje tak, že se hledá zájemce o odkoupení pohledávky. Zjednodušeně řečeno. Konsolidační agentura by měla vymáhat dluh po dlužníkovi ve výši například sta milionů korun. Byl by to proces velmi zdlouhavý a s nejasným koncem. Proto najde zájemce, který takovouto pohledávku odkoupí. Aby se nějaký kupec vůbec našel, musí tomu odpovídat cena. Takže zmiňovaná sto milionová pohledávka může být prodána třeba ze sedm milionů korun. Kupující na tom teoreticky může vydělat 93 milionů. Prakticky je to téměř vyloučené. Na druhé straně by měl mít dlužník nějaký majetek či cenné papíry, které jsou zastavené. A z jejich rozprodeje či případně lepšího využití takového majetku by kupec pohledávky mohl vytěžit více než sedm milionů, které musel zaplatit. Takže to pro něj může být výhodný obchod.
Na něm by tedy mohl vydělat nejenom kupující, ale také prodávající. Nedobytné pohledávky nakonec mohou něco vynést, ačkoli se už příliš nepočítalo s tím, že by se stát k nějakým penězům dostal. Samozřejmě jde o velmi zjednodušený popis. Navíc nemusí se odprodávat jednotlivé dluhy, ale třeba celé balíky pohledávek. Jejich objem se pak může pohybovat v miliardách korun.
Na odkupu problematických úvěrů může mít zájem nejenom firma, která se takovouto činností zabývá a dokáže na ní vydělávat, ale také ty firmy či osoby, které dluhy nadělaly. Ty samozřejmě nemohou přímo odkoupit svůj vlastní dluh. Tak se snaží nastrčit nejrůznější prostředníky. Pokud se jim odkup takovéhoto úvěru podaří, nemusí pak dluh na jeho původci vymáhat, případně ho v tichosti prodá právě jemu. Takže čistě teoreticky někdo mohl nasekat miliardový dluh, nemusel ho splácet a za pár desítek milionů ho mohl získat pod svoji kontrolu a tím i prakticky vymazat. Tím spíš, že se velmi těžko dá zjistit vztah mezi tím kdo dluh odkoupil a tím, kdo ho nadělal. Rovněž je velmi problematické objektivně stanovit optimální cenu odprodeje.
Zkrátka na ovlivnění rozhodování České konsolidační agentury i jejích předchůdců mohla mít zájem celá řada osob. A to nejenom v době, kdy v této instituci působila dnes ve vazbě sedící Radka Kafková. Mohlo jít jednak o ovlivnění ceny, která se stanovila za odprodej pohledávky. Dále mohla pozornost mířit na to, co do příslušného balíku bylo zařazeno a samozřejmě také na to, komu byl takovýto balík nakonec prodán. Vzhledem k tomu, že šlo někdy i o miliardy, bylo by naivní se domnívat, že se na rozhodování agentury nesnažili nějakým způsobem uplatnit vliv nejrůznější lobbyisté či osoby mající vazby na dlužníky. Stejně tak by bylo naivní se domnívat, že by celý proces mohl ovlivňovat jeden jediný člověk, jakým je například v nejnovější aféře Kafková. Celý systém má určitá pravidla hry a rovněž kontrolní mechanismy. A ty by neměl snadno překonat jednotlivec.
V případě Radky Kafkové by navíc mohlo jít o něco jiného. Cenné mohou být totiž rovněž informace o firmách, jejichž dluhy se prodávají. Pokud by se například dostali zájemci do rukou dosud utajené zprávy, že výtěžek z krachující firmy by mohl výrazně přesáhnout oficiálně odhadovanou hodnotu, pak by to byla informace mající cenu zlata. A za ni by se vyplatilo "odměnit" autora takovýchto zpráv. Je to samozřejmě spekulace, která pouze upozorňuje na to, že v souvislosti s odprodejem pohledávek nemusí jít pouze o to, komu a za kolik bude přiklepnuta.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
