Milan Babič odsouzen v Haagu na 13 let vězení
Třináctiletá výše trestu je poněkud překvapivá nejen pro Babiče. Ten na rozdíl od dalších osob souzených v Haagu spolupracoval s vyšetřovateli a obžalobou. V lednu letošního roku se přiznal ke svému podílu na masovém vyhánění nesrbského obyvatelstva z republiky Srbská Krajina.
Tato oblast, do roku 1995, kdy byla dobyta během operace Oluja chorvatskou armádou, zahrnovala zhruba 30 procent chorvatského území. 48 letý Milan Babič se v lednu přiznal a dokonce poprosil vyhnané chorvatské obyvatelstvo za odpuštění. Žalobci a prokuratura poté upustili od vyšetřování jeho podílu na dalších třech zločinech- tedy vraždění, pronásledování, týrání nesrbského obyvatelstva. Navíc mu bylo přislíbeno, že za své činy dostane maximálně 11 let vězení. Působil totiž také jako klíčový korunní svědek v procesu se Slobodanem Miloševičem, když před soudem potvrdil jeho zásadní podíl na dění v republice chorvatských Srbů. Babičově rodině byla z bezpečnostních důvodů změněna identita a bylo jí umožněno přestěhovat se na neznámé místo.
Soud měl ale pro Babiče méně porozumění a rozhodl jinak. Určil bývalému zubaři a později starostovi Kninu a prezidentovi Republiky Srbská krajina celkem 13 let.. Soudci při určování trestu prý vycházeli z charakteru haagského soudu a napáchaných zločinů. V této souvislosti je soud kritizován, že svým rozhodnutím může odradit další, kterým by za svědectví a přiznání mohl být přislíben snížený trest. Rodina odsouzeného a obhajoba jsou nemile překvapeni, stejně jako tisk v Chorvatsku, kde separatistická republika Srbská krajina existovala. Noviny jsou přesvědčeny že je to málo bez ohledu na fakt, že Milan Babič spolupracoval s obžalobou v případě Slobodana Miloševiče.
Chorvatské noviny připomínají vyhánění Chorvatů a období po rozpadu Jugoslávie, kdy byl právě Milan Babič tím, kdo odmítal jakákoli jednání se Záhřebem a byl jedním z členů nejradikálnějšího křídla Krajinských Srbů. Dokonce odmítal i přijímání jakýchkoli mírových plánů. Dostal se tak do konfliktu s Miloševičem a v roce 1992 byl na jeho příkaz ve funkci prezidenta Srbské Krajiny nahrazen Goranem Hadžičem, bývalým skladníkem z Východní Slavonie, který Miloševiče vždy na slovo poslouchal.. Chorvatské noviny připomínají, jak sektor jih v Krajině, ovládaný do roku 1995 Srby, znemožňoval pozemní spojení mez Záhřebem a Dalmácií. Zdůrazňují také případ chorvatského generála Tihomira Blaškiče, který dostal za válečné zločiny v Bosně 45 let, což je prý ve srovnání s Babičem příliš mnoho.
Milan Babič má bezpochyby svůj podíl viny na rozpoutání války v Chorvatsku a na vyhánění nesrbského obyvatelstva. Dokonce ve svém ničím nepodloženém velikášství hodlal rozšířit území Srbské krajiny o čistě chorvatská území, čemuž nakonec zabránilo jeho sesazení. Republika Srbská Krajina byla rozmetena úderem chorvatské armády 4. srpna roku 1995. Dovolte mi v této souvislosti jednu osobní vzpomínku. Byl jsem tehdy jako pracovník televize OSN v Kninu 2 dny po jeho dobytí Chorvaty. Ti nás vyzvali, abychom šli natočit jejich prý korektní chování při jednání se Srby, kteří nestačili uprchnout. Za jejich bezpečí se osobně zaručoval tehdejší vojenský velitel oblasti chorvatský generál Čermák, dnes rovněž souzený v Haagu.
Přijeli jsme s kameramanem Andym do jedné vesnice nad Kninem. Natáčeli jsme, jak chorvatský důstojník přesvědčuje Srby, většinou už starce, aby šli do Kninu, že tam dostanou chorvatské dokumenty a každý 200 kun jako humanitární pomoc. Šli všichni až na jednoho muže a ženu, která nemohla chodit a byla upoutána na lůžko. Jeli tedy s námi.
Když jsme dorazili do Kninu, jedna z žen zoufale vykřikla. Z jejich vesnice totiž stoupal černý dým a byly vidět plameny. Celá skupina se rozutekla a zamířila rovnou na kninskou vojenskou základnu, pod ochranu vojsk OSN.
My jsme se vrátili zpět. Z vesnice zbyly jen hořící trosky. Ženu, která nemohla chodit, kdosi plamenometem uškvařil zaživa a strace skolil ránou z blízka do hlavy. Kolem stáli jen pochechtávající se chorvatští vojáci. Jeden z nich dokonce drze poznamenal. Tak vidíte OSňáci, to udělali bandité. Nechali nás v klidu natočit hořící domy. Cestou zpátky jsme potkali pološílenou srbskou ženu. Ta nám potvrdila, že těmi bandity byla právě skupina pochechtávajících se Chorvatů. Z Republiky Srbská Krajina, tohoto státního útvaru, který dlouhodobě samostatně nemohl existovat uprchlo na 150 000 Srbů.
Je to jen jedna z etnických čistek, kterých se dopouštěli na různých místech bývalé Jugoslávie všechny národy, které tam mezi sebou bojovali. Právě proto je důležité, že se dnes většina hlavních zločinců ocitá před haagským soudem. Lidé by měli na válku co nejrychleji zapomenout, ale zároveň by si měli pamatovat, že zločiny spáchané ve válkách, alespoň v těch posledních evropských, bývají potrestány.
