Vzpomínka na Jacka Kuroně

19. červen 2004

Jacek Kuroń měl zvláštní schopnost - když o něm lidé mluvili, usmívali se. Nevím, zda vždycky a všude, ale českoslovenští disidenti v sedmdesátých a osmdesátých letech pokaždé. V pražském prostředí jsme Kuroňovo jméno dobře znali, v roce 1968 totiž Pražský studentský parlament na cyklostylu rozmnožil a vydal Otevřený dopis Polské sjednocené dělnické straně, jehož autory byli Jacek Kuroń a Karol Modzelewski.

Tato ostrá kritika polských poměrů v mnohém platila i na poměry naše, takže jsme cítili s autory určitou sounáležitost, a navíc jsme věděli, že oba šli za otevřené vyjádření svého názoru na léta do vězení. V mých očích byl Jacek Kuroń prostě hrdina.

V letech sedmdesátých už v Československu Jacka Kuroně neznali jen čtenáři Otevřeného dopisu Kuroně a Modzelewského. Kuroń patřil ke čtrnácti odvážlivcům, kteří v září 1976 vyhlásili založení Výboru na obranu dělníků, legendárního KOR-u. A KOR byl jednou z inspirací, které pomohly na svět Chartě 77. Slavné schůzky na hranicích umožnily jejich československým účastníkům poznat Jacka i osobně, přestal být pouhým vzdáleným autorem zajímavého kritického textu. Ukázalo se, že je to hřmotný chlapík s podmanivým úsměvem, vždy ochotný diskutovat a přít se, spolehlivý, rovný a přímý člověk, který nezapře polský smysl pro pohostinnost. Na Stezku československo-polského přátelství, kde se mohli Čechoslováci setkávat s Poláky i bez pasu, i na další místa, kde se disidenti na hranicích scházeli, nosil vždycky v batohu láhev dobré whisky, aby hovor neplynul jen tak nasucho. Byl halasný a vtipný, rád se smál, a nabízel člověku tolik potřebnou oporu. Uměl najít východisko i z mnoha zapeklitých situací a jeho dobrá nálada jakoby předpovídala, že všechno nějak dobře dopadne.

Jacek byl přesvědčený socialista, zastával názor, že chudým je třeba pomáhat a že stát má nabídnout pomoc těm, kdo si sami pomoci nedokážou. Uměl však velmi přesně rozlišovat předstíraný socialistický postoj od skutečného. Podobně jako řada jiných československých disidentů jsem jeho názory v mnohém nesdílela, ale v odporu proti odlišťující násilnické komunistické moci jsme samozřejmě byli všichni zajedno. Naši polští přátelé byli dál než my - československá společnost si ve srovnání s polskou žila blahobytně, v Československu měli lidé víc co ztratit, a to byl patrně jeden z důvodů, proč měli polští disidenti daleko mohutnější společenskou podporu. KOR v každém svém komunikátu sděloval, kolik peněz se vybralo na podporu obětí represí a nezávislých aktivit, a průběžně veřejnosti sděloval, za co byly tyto peníze vydány. Byly to miliony zlotých.

Jacek Kuroń byl jedním z nejvýznamnějších účastníků rozhovorů u kulatého stolu, které vedly k nenásilnému předání moci. "Kulatý stůl" měl později v Polsku celou řadu odpůrců - nejeden příslušník podzemní opozice namítal, že k němu nebyla přizvána celá opozice, nýbrž jen její část, že opoziční vyjednavači, v jejichž čele stál Lech Walesa, zašli v ústupcích příliš daleko, a ještě další nedostatky. Pro polskou veřejnost však Kuroń patřil k symbolům, měl velkou důvěru obyčejných lidí. Když se v roce 1992 stal ministrem práce a sociálních věcí, byl vnímán jako ochránce chudých, a podpoře v nezaměstnanosti se po něm začalo říkat "kuroňovka". V průzkumech veřejného mínění stál Jacek Kuroń vždy na nejvyšších příčkách a nikdy na něj nepadl ani stín podezření z úplatkářství nebo jiné nečestnosti.

Lidé na něm oceňovali jeho zásadové postoje, otevřenost i to, co bylo při setkání s ním každému po chvilce jasné: že je to člověk, který se nedá zastrašit ani koupit. Jacek Kuroń měl ještě jeden zvláštní dar: v diskusi ho nikdo neoblafl opatrnými obšírnými výklady, jejichž cílem je vyhnout se nepříjemné pravdě. Dokázal takový proslov rázně přerušit, a sám mluvil vždycky jasně a jednoznačně, mnohdy tvrdě. Přesto ho uznávali a ctili i jeho političtí protivníci, neboť při jednání s Kuroněm člověk pokaždé věděl, na čem je. Jeho obrovská obliba plynula v neposlední řadě z jistoty, že nejedná z prospěchářství. Člověk, kterého nezlomilo víc než osm let věznění, který nikdy nepodlehl svodům moci a kterého ani pobyt v nejvyšších patrech politiky po roce 1990 nenaučil chodit v kravatě a mluvit s diplomatickou vyhýbavostí, opravdu neměl zapotřebí hledat pro sebe potají nějaké výhody. To vědělo celé Polsko. A je docela jisté, že poslední rozloučení s Jackam Kuroněm bude velkou manifestací a vzpomínkou na hrdinný odpor Poláků proti komunistické zvůli, stejně jako poctou statečnému a přímému člověku, který své vlasti a národu pomohl získat svobodu.

autor: Petruška Šustrová
Spustit audio