Kočky - ochránkyně ptáků?
Když jeden odborník tvrdí, že kácet šumavské stromy napadené kůrovcem je hloupost a druhý odborník to naopak považuje za jediné správné řešení, pak se jeden z nich zcela jistě mýlí. Přitom oba dva předkládají veřejnosti na první pohled logický řetězec argumentů. Někdy se ukáže jako správné to, co je na první pohled nelogické. A to je i případ koček, které chrání ohrožené ptáky.
V dobách velkých námořních objevů nebylo nijak neobvyklé zahlédnout na palubách plachetnic domácí zvířata. Námořníci často vysazovali na nově objevené ostrovy kozy, ovce nebo skot. Věděli, že se zvířata na ostrově rozmnoží a při příští návštěvě poslouží jako živá zásobárna masa pro vyhládlé posádky lodí. S následky takového jednání pro původní ostrovní faunu a flóru si nikdo nelámal hlavu. Odlehlé ostrovy hostily před příchodem člověka společenství živočichů i rostlin, jež žily v křehké rovnováze. Vpád cizích druhů často zdevastoval unikátní ekosystémy a přispěl k vyhubení jedinečných organismů.
Kořeny importu cizích živočišných druhů člověkem mají hluboké kořeny. Už před tisíciletími rozvezli předci dnešních Polynésanů po pacifických ostrovech prasata a psy. Jako černí pasažéři pronikli na palubách polynéských katamaranů do Tichomoří i potkani. Další druhy zavlekl člověk na ostrovy v celkem nedávné době. Často jej k tomu vedly ušlechtilé pohnutky. Kočky a promyky byly na některé otrovy vysazeny s cílem vymýtit zavlečené hlodavce. A tady se poprvé ukázalo, že uvést ostrovní přírodu do původního stavu nebude jednoduché.
Kombinace populací koček a potkanů se ukázaly být pro původní zviřenu ostrovů smrtícím koktejlem. V polovině minulého století se dostalo na Kerguelenovy ostrovy asi pět koček. Dnes je jejich populace neskonale početnější. Kerguelenské kočky loví potkany jen v zimě a nejsou schopny je vyhubit. Díky potkanům kočky přežijí zimu a dočkají se příchodu vytouženého antarktického jara. Tehdy přilétají ke Kerguelenám hnízdit mořští ptáci a jejich vejce a mláďata jsou pro kočky mnohem snazší kořistí než střelhbití potkani. Ročně padnou kerguelenským kočkám za oběť tři miliony mořských buřňáků. Některé druhy ptáků tak z Kerguelen zcela zmizely, jiné jsou ohroženy.
Zdá se proto logické pomáhat ostrovní přírodě odstraněním koček. Na některých antarktických ostrovech se o to ochránci přírody pokusili, ale se zlou se potázali. S úbytkem koček dramaticky stoupl počet potkanů a to začalo vzácné mořské ptáky ohrožovat ještě více. Ukázalo se, že kočky hrají tak trochu paradoxně úlohu ptačích ochránců.
Je zřejmé, že kočky si vyberou na ptačí populaci svou daň, ale často není jednoduché rozhodnout, zda napáchané škody mnohonásobně nenahradí. Novozélandský nelétavý papoušek kakapo soví je kriticky ohroženým druhem a nejeden ze vzácných opeřenců skončí v kočičím žaludku. Výzkumy ale ukázaly, že tyto papoušky se naučily lovit jen některé kočky a i ty si jimi pouze zpestřují jídelníček složený především z potkanů. Lze jen stěží odhadnout, jak by nelétavý papoušek čelil potkanům, kteří by se po vymizení koček přemnožili. Na druhé straně se ale musíme obávat i situace, kdy by z novozélandské přírody vymizeli potkani. Kočky by si zřejmě začaly hledat potravu především mezi zástupci původní novozélandské fauny. Kakapo by pro ně byl vítanou kořistí.
Narušit přírodní rovnováhu a od základu změnit složité vztahy v ostrovních ekosystémech je snadné. Náprava napáchaných škod je ale mnohem složitější. Zvláště když se stále ještě snažíme nazírat na děje v přírodě z hlediska toho, co považujeme za "zdravý rozum". Naše logika nám napovídá, že se velmi podobné situace vyvíjejí obdobným způsobem a končí vždy stejně. S takovými procesy máme denodenní zkušenosti. Při přecházení ulice se můžeme spolehnout na svůj odhad, protože dokážeme na základě předchozích zkušeností odhadnout rychlost přijíždějícího automobilu.
Přírodní procesy se ale řídí jinými zákonitostmi a mají svou vlastní logiku. I s tím máme své zkušenosti. Jestliže bylo včera slunečné ráno a hezké počasí vydrželo až do večera, neznamená to, že stejně hezké ráno neskončí následujícího dne sychravou plískanicí. Nemělo by nás proto zaskočit, když se vývoj řady na první pohled totožných situací v přírodě ubírá těmi nejroztodivnějšími cestičkami. I tyto zdánlivě nevypočitatelné procesy ale začínáme opatrně poznávat. Zoologové se učí chápat příčiny na první pohled nepředvídatelných změn v populacích živočichů, které v mnoha směrech připomínají právě vývoj vrtkavého aprílového počasí. Zatím jsou ale naše znalosti omezené. Tím spíš bychom neměli do přírodních dějů všetečně zasahovat s naivní představou, že se příroda řídí zákonitostmi našeho "zdravého rozumu". Pak nám snadno unikne, že kočky, které si tak rády smlsnou na opeřencích, mohouvystupovat i v roli ochránců ostrovního ptactva ohroženého vyhubením.
