Klaus v Irsku: skutečně jen populismus a demagogie?

00244713.jpeg

Prezident republiky Václav Klaus dnes ukončil návštěvu Irska. Jeho cesta vzbudila značný zájem: především proto, že Irové v červnovém referendu odmítli Lisabonskou smlouvu Evropské unie, což Klaus otevřeně uvítal. Nyní se český prezident přihlásil k názorům některých irských odpůrců Lisabonu. Podle Ondřeje Housky však v tomto smyslu panuje řada nedorozumění. Týká se to nejen Klause, ale i většiny české mediální scény.

Cesta českého prezidenta Václava Klause do Irska byla rozhodně zvláštní. Jasně o tom vypovídala společná tisková konference s irským premiérem Brianem Cowenem. Taoiseach, jak zní oficiální titul předsedy irského kabinetu, zdůrazňoval zásadní výhody irského členství v Evropské unii. Klaus naopak zasadil několik štulců evropské byrokracii a centralismu. Bylo příznačné, že Cowen to vše poslouchal s kamennou tváří.

Pobyt Václava Klause v Dublinu se prostě irské vládě nehodil. Po zamítavém výsledku referenda o Lisabonské smlouvě Irové Unii už pár měsíců přesvědčují o tom, že jsou i přes tento výsledek oddanými Evropany. Hostit za této situace hlavního odpůrce Lisabonu mezi evropskými státníky je tedy skutečně delikátní. A Klaus se navíc ještě setkal s Declanem Ganleym, snad nejvýraznějším kritikem Lisabonské smlouvy. Na to už irské oficiální kruhy reagovaly udivenými dotazy na české ambasádě.

Řadu českých novinářů to podnítilo k velmi kritickým, často až posměšným glosám o Klausových názorech na Evropskou unii. Je skutečností, že mezi vrcholnými evropskými politiky stojí český prezident v tomto směru osamocen. Stručně řečeno, Klaus požaduje návrat evropské integrace před Maastrichtskou smlouvu. Tedy žádná společná měna či společná zahraniční a bezpečnostní politika, ale jen ekonomická integrace v podobě volného trhu.

Mysleme si o reálnosti takových požadavků co chceme, ale Klausovy názory jsou v jedné věci velmi cenné: upozorňují na to, co můžeme nazvat nejsvětlejší fází v dějinách evropské integrace: na Jednotný evropský akt z roku 1986, který měl za cíl dobudování jednotného trhu. Ten totiž i po několika desetiletích od vzniku Evropského hospodářského společenství nefungoval. Byla to Velká Británie premiérky Margaret Tchatcherové, které společenství naordinovala tolik potřebnou liberální injekci. Není pochyb o tom, že jednotný trh je projektem veleúspěšným, díky němuž stoupla životní úroveň desítek milionů lidí. Je ale paradoxní, že tento trh dodnes zcela dobudován nebyl. Volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu není úplný a neplatí pro jednotlivé členské státy ve stejné míře. Toto, nikoliv akademické debaty o institucionálních reformách, by mělo být skutečnou prioritou sedmadvacítky. Současná převládající rétorika v Unii je ale jiná. Při poslechu antikapitalistických výpadů francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho se vnucuje myšlenka, že Klausovo upozorňování na liberální hospodářský fundament evropské integrace je cenné, i když tak český prezident leckdy činí poněkud bizarním způsobem.

Poznámku si ale zaslouží i postoje Declena Ganleyho, s nímž Václav Klaus během návštěvy Irska povečeřel. O existenci tohoto muže se evropští novináři dozvěděli až letos, když se Ganley v čele svého think-tanku Libertas postavil proti Lisabonské smlouvě. Je pravdou, že Libertas byla mezi odpůrci Lisabonu nejhlasitější a na kampaň vynaložila nejvíc peněz. Názory Declena Ganleyho jsou ale u nás zásadním způsobem dezinterpretovány.

Na naší stanici tak včera učinila Lída Rakušanová. Podle ní Ganley, "svým spoluobčanům namluvil, že když schválí v referendu Lisabonskou smlouvu, bude muset Irsko uzákonit potraty, prostituci a eutanázii, a děti budou muset mít implantované čipy." Ganley prý Iry "dokázal vyděsit" tak, že smlouvu odmítli.

Takový popis názorů Declena Ganleyho má k pravdě hodně daleko. Zmíněné argumenty se v kampani před referendem skutečně objevovaly, Ganley je ale nikdy nevyslovil. Propagovaly je ultrakoatolické spolky, jako třeba Cóir. Ganley a jeho spolek Libertas institucionální reformy Unie kritizují ze zcela jiných pozic: chtějí, aby stálého předsedu Evropské rady, alias evropského prezidenta, volili v přímé volbě všichni občané, nikoliv aby byl v zákulisním jednání vybrán lídry členských států. Ganley také kritizoval fakt, že Irsko podle Lisabonské smlouvy na určitou dobu přijde o svého komisaře a jeho váha se při hlasováních v Radě Evropské unie sníží. To v Lisabonské smlouvě skutečně je, takže Libertas si v tomto směru nic nevymyslela a voliče nestrašila přeludy. Další Ganleyho argumenty byly ekonomické: podle něj Unie potřebuje významnou dávku liberalizace, ale namísto toho můžeme z velkých států občas slyšet požadavky na daňovou harmonizaci a tedy na zrušení práva veta v této oblasti. Sečteno a podtrženo, je jasné, že Irové Lisabon neodmítli jen kvůli neznalosti nebo lživé kampani odpůrců. Nelze nevidět, že v jejich rozhodování hrál roli také nesouhlas s takovou podobou integrace, která měla vzejít z Lisabonské smlouvy. Ať už s takovým pohledem souhlasíme nebo ne, nemůžeme ho odmítnout jako nerelevatní nebo nesmyslný. Konec konců, podíváme-li se na průzkumy veřejného mínění po celé Unii, zjistíme, že Lisabonská smlouva by byla v referendu zamítnuta ve velké většině členských států.

Na závěr ještě zpět ke vztahu Klaus-Ganley. Je poněkud paradoxní, když česká média házejí oba muže do jednoho pytle. V hospodářských věcech se jistě shodnou. Ale to už neplatí, když Ganley požaduje přímou volbu vrcholných představitelů Unie nebo zdůrazňuje nutnost společné zahraniční politiky. Václav Klaus by sám sebe jistě nenazval nadšeným Evropanem; Declan Ganley tak činí opakovaně. Pokud se tedy zabýváme irským odmítnutím Lisabonu obecně a Ganleym zvláště, vyvarujme se laciných odsudků a nepřesností.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .