Když mistr odpočívá

Knihy

Nová próza Jiřího Kratochvila (1940) Lady Carneval (Petrov 2004), která zřetelně navazuje na linii započatou v Truchlivém bohu a pokračující i v novele Lehni, bestie, se kterými tvoří volnou trilogii, evokuje svým názvem především pouťově známou písničku Karla Gotta.

Jeden z našich nejrespektovanějších autorů tento titul nezvolil pro svou knihu náhodou, je tak svým okolím přezdívána hlavní hrdinka. Za odrazový můstek k vyprávění posloužila skutečná událost, kdy byl v Brně v pooperační péči mladé sestřičky tehdejší prezident Gustáv Husák. Autor postupně rozehrává hru, ve které se čtenářem průběžně komunikuje a která nás dovádí až do současnosti.

Redaktorka, bývalá ošetřovatelka, která je, víceméně ne zcela právem, spojována s minulým režimem, je nucena opustit své zaměstnání. Je znásilněna, zraněna, trpí částečnou ztrátou paměti. Ale i přes další ztroskotání však nezlomena dál hledá své místo v nově se formující společnosti. Lady Carneval představuje zajímavou alternativu k vyrovnání se s nedávnou minulostí. Způsob, jakým nakonec hrdinka zúčtuje se skutečností, totiž ztrátou paměti, je do značné míry symbolickým obrazem celé současné společnosti. Fenomén částečné amnézie je v našem veřejném životě přítomen víc, než by bylo záhodno. Kratochvil svým posledním dílem na tento problém přinejmenším upozorňuje.

Kratochvilova poslední kniha Lady Carneval

Pro některé z autorů by napsání podobného díla představovalo dozajista úspěch. V kontextu Kratochvilova díla se však nejedná o prózu nijak významnou, ale spíše okrajovou, která zůstává daleko za jeho možnostmi. Je to však kniha čtenářsky přístupná. Což však neznamená, že jedno automaticky vylučuje druhé. Kdepak. Pouze v tomto případě k onomu šťastnému setkání kvalitní a čtivé literatury nějak nedošlo. Snad se u autora pouze projevil chvat a nedostatečný odstup, který následoval mezi jeho knihou předchozí a touto. Kratochvil je dokonce autorem, který je schopen přiznat, že jeho poslední díla mají sestupnou tendenci. Přes tuto sebereflexi pak zůstává otázkou, co jej vede k tak rychlému chrlení knih? Vždyť od roku 1989, do kterého mu bylo publikování znemožněno, vydal patnáct knih. Jestli se tak děje na naléhání nakladatele, či z vůle autorovy, odpovědět neumím. Přesto je to ke škodě čtenáře, který si za to jedno a půl desetiletí, kdy autor vstoupil do obecného povědomí, navykl spojovat Kratochvilovo jméno s kvalitní tvorbou beletristickou i esejistickou. Přestup z původní nakladatelské stáje do nové je tak doprovázen ne-li zklamáním, pak přinejmenším rozpaky. Skalní příznivci zůstanou svému autorovi věrni i nyní, ale takovýchto čtenářů nemá současná česká literatura nadbytek.

Škoda, že se téma, které nabízelo větší možnosti, nepodařilo zpracovat adekvátnějším způsobem. Vyprávění mnohdy zadrhává, a to zvláště ve druhé části. Samotný závěr je pak nešťastně naroubován na předchozí strany tak, že snižuje důvěryhodnost příběhu a posouvá jej až do roviny pouhé hříčky. A tak jisté je pouze to, že z pera Jiřího Kratochvila již vzešla lepší díla.