Karel Kryl mezi nebem a peklem
Zdá se mi to neuvěřitelné, ale je to tak: Před deseti lety jsme měli kancelář v budově bývalého Orbisu, na pražské Vinohradské třídě, která ke svému dnešnímu názvu obtížně klopýtala dějinami, jako jimi klopýtala generace za generací.A v kanceláři na té Vinohradské třídě , třetího března roku 1994, jsem místo :" Dobrý den," řekl naší hodné paní sekretářce : Paní Martincová, nejdříve katastrofy, potom to další."
"Karel Kryl je mrtvý," řekla tam, kde bych čekal právě to "dobrý den." Jako filmová smyčka zůstalo těch pár vteřin v paměti, neuvěřitelných jako tehdy, dnes neuvěřitelnějších o rozměr dalších dlouhých deseti let, které odplynuly, nenápadně a nenávratně.
Ten den první tehdy, byl zmatečný a hektický. Přišly z Německa zprávy , že Karel zemřel v Pasově, do Prahy volal v pravidelných intervalech Milan Schulz z redakce mnichovské Svobodné Evropy a oznamoval, že v pasovské nemocnici žádného pacienta jménem Kryl nemají a neměli. Na linkách Praha-Mnichov-Pasov nebo v obráceném pořadí životů na dvou stranách hranic i světů Prag -Passau-Munchen jsme se dozvídali, že jméno Karel Kryl není v těch dnech v žádném seznamu ani nemocnic, ani policie, ani dopravních nehod.
Pár hodin beznadějných nadějí, až k podvečeru, kdy jsem ještě pro televizní zpravodajství tvrdil, že jestli to je Karlův špatný vtip, pak mu ho dopředu odpouštím, až přišla ta definitivní, potvrzená a a neovlinitelná zpráva jistoty, kdy nám Karlova žena Marlen sdělila, že zprávy o Pasově byly zmatečné.Ta poslední byla definitivní tečkou : Karel Kryl zemřel 3.března 1994 v Mnichově.
Před pár dny mi ještě v Praze oznamoval, jak oslavu svých padesátin, čili Abrahámovin, pojme komorně, žádné velké slávy, okázalosti a opulentní večeře s bakchanáliemi. Vypadalo to tak na pivo s tlačenkou v obyčejné hospodě, což bylo ve stylu.
Říkával jsem si, když jsem ho pozoroval po koncertech, jak sedával s radními měst a městeček a do hodin ranních jsme přetřásali politiku a naděje a vyhlídky, že je vlastně duší moravský a český a slezský a také slovenský sedlák v tom nejlepším slova smyslu. Hospodář, který nedá pokoj, dokud statek a dvůr nejsou v pořádku.
A říkával jsem si už leta letoucí, ještě v Mníšku pod Alpou, jak Karel pokřtil Mnichov, že osudem lidí jako on je nésti mnohé křížky mnohých na jakousi pomyslnou Golgotu naší pozemské pouti. Jenom, pochybovalo to ve mně už tenkrát - kdo ponese ten zmnohonásobený křížek za něj. Odpověď zůstala taková jaká byla i včera, včera starého deset let : nesl si ten kříž sám a s ním i ty nesčetné další.
Pár dní před smrtí měl Karel sen, který zapsal jako jeden z nejneuvěřitelnějších fejetonů. Či spíše - svědectví o záležitostech mezi nebem a zemí. Zdálo se mu,že zemřel a že pro něj Bůh, nebo Šéf, jak říkal, poslal anděla.Držel Karla za ruku a letěli spolu vesmírem mezi hvězdami a galaxiemi a mlhovinami a Slunci a Měsíci a Karel se anděla ptal : "Letíme do nebe nebo do pekla?"
Anděl se usmál a řekl : "Peklo už bylo." Zdává se mi o Karlovi málo, nedávno se zdálo. A možná ten sen začíná na poslední zádušní mši v břevnovském klášteře, kterou před lety celebroval arciopat Anastáz Opasek. V kázání nazýval Boha Šéfem a mluvil k nám jakoby z jiných světů. Po mši mi řekl : "Víš, já měl připravené jiné kázání.Ale najednou se slyším, že říkám něco úplně jiného.To ze mě mluvil Pán Bůh, víš?" A zářil modře pohledem na štokrdleti vedle oltáře, pokud se stoličcce vedle oltáře říká štokrdle.
To kázání končilo slovy : ""Doufejme, že se sejdeme v nebi."" V tom nebyly pochyby a pochybnosti, tápání v nejistotách, byla v tom naděje a víra a pokora a poznání jako u starého Mistra Eckharta, jehož si čítám před spaním.
A tak se mi před pár dny zdálo po letech o Karlovi Krylovi. Seděli jsme kdesi, on rozesmátý, já v rozpacích, jakpakže se jedná a mluví s duchy?
Rozesmálo ho to :"Co blbneš," řekl, "já jsem přece neumřel." Vím, že v rozhlase je třeba hovořit spisovně, ale když on to tak řekl.
Tak doufejme. Doufejme, že se sejdeme v nebi. A že to peklo už bylo.
