Josef Kainar
Budoucnost poezie? Promiňte, ale mám vášnivě rád všechna zvířata. A zvířata se ráda sluní, jsou smutná za bouře, strašně dobře si pamatují, kdo jim ublížil a kdo jim vytáhl trn z paty. Pokud je nám známo, zatím ještě nečtou. Lidé, zvířata nad jiné pokročilá, už většinou číst umějí. Proto nevím, proč by se měla přestat psát poezie?
Vyznání básníka básníkovi. Josef Kainar o Karlu Hynku Máchovi. Člověka hořce mám rád - tahle slova, titul básnické sbírky Josefa Kainara mi připomíná moje školní léta, kdy jsme se povinně učili stručné životopisy básníků a taky odpovídali na tu klasickou otázku Co tím chtěl básník říci? Život Josefa Kainara - to je někdy velmi zvláštní, jakoby nezúčastněným divákům nepochopitelný a nečitelný obraz v rámu dvou letopočtů, které si člověk pamatuje velmi snadno a dokonce i velmi dlouho. Jsou to roky (29.6.) 1917 a (16.11.) 1971. Čtyřiapadesát let pro jeden lidský život - básníka, textaře, taky hudebníka, dramatika a příležitostného malíře. Ale s tou odpovědí na otázku Co tím chtěl básník říci, to už bude trochu složitější, protože ani Kainarovi vrstevníci, jeho přátelé, často nechápali tu vnitřní rozpolcenost tvůrce angažované poezie a básníka, který jazz nebo i tvrdý rockový rytmus měl rád stejně jako tichá zákoutí v přírodě, klidné hladiny rybníků a chvíle v osamění s fotoaparátem nebo s rybářským prutem. Byl oficiálním básníkem Českého snu a Nových mýtů, ale taky textařem rockových kapel Michala Prokopa a Vladimíra Mišíka, pro které napsal texty na jejich erbovní alba. Ve čtyřicátých letech byl Josef Kainar poetickým souputníkem brněnských básníků Ivana Blatného nebo Oldřicha Mikuláška, aby se po svém příklonu k optimistické poezii vrátil v šedesátých letech jako básník šansonu ke starým hudebním láskám blues a jazzu.
Když Josef Kainar zemřel v listopadu 1971 na literárním zámku na Dobříši, bylo to na prahu nové doby, o které musel vědět, že to bude čas nesvobody, tak těžký pro člověka a tak obtížný pro umělce. Přesto neodmítnul předsednictví nového přípravného výboru Svazu českých spisovatelů, ale zároveň vedle satiry pravidelných veršovaných komentářů kainarovských Rozhlásků našel si básník svou poetiku i v moderním rytmu rockové generace. Když po úspěchu Prokopova Města Er psal texty pro Mišíkovo Kuře v hodinkách, věřil, že to bude příběh času a věčného hledání. Dodělám to, kdybych měl potit krev... Chyběl mu jeden jediný poslední text.
Jako by už básníkovo nemocné srdce nemohlo vydržet ten ustavičný tlak z jedné i druhé strany. Talent a služba mocným, tiché poznání pravdy na dně špinavé sklenice s vínem ve špatném lokále, ovšem s vynikající jazzovou kapelou a falešné obrazy optimismu. Desítky cigaret a hudebních nápadů i povinné úsměvy aktuální poezie. V jedné ze svých, snad posledních, básní Josef Kainar napsal:
Jako by už básníkovo nemocné srdce nemohlo vydržet ten ustavičný tlak z jedné i druhé strany. Talent a služba mocným, tiché poznání pravdy na dně špinavé sklenice s vínem ve špatném lokále, ovšem s vynikající jazzovou kapelou a falešné obrazy optimismu. Desítky cigaret a hudebních nápadů i povinné úsměvy aktuální poezie. V jedné ze svých, snad posledních, básní Josef Kainar napsal:
Padnout? Zmýlit se? Bolet se sám jak zub? A sám se hadrem smazat? Jenom se neustýlat...
Pro to všechno, o čem jsem přemýšlel, můžu říct, abych parafrázoval jeho vlastní verše: Josefa Kainara hořce mám rád...
ČRo 2 - Praha, Dobré jitro, po - pá 7.35