Josef Bek

c2f2aba572c974a5a9a41c3d6bcfc9db.png
21. prosinec 2000

Jsem vděčný osudu, že jsem mohl rozdávat sám sebe divákům i posluchačům a že se naplnily, a to bohatě, moje představy o poslání českého herce. Mohu proto říci s Nerudou: "Já ledasčím už byl v tomto božím světě, a čím jsem byl, tím jsem byl rád."

Nikdo asi už nespočítá, kolika divákům a posluchačům doslova - jak jinak to říct - herec Josef Bek (21.12. 1918 - 5.5.1995) patřil. Diváci, kteří ho milovali si Josefa Beka v tom nejlepším slova smyslu skutečně přivlastnili, byl jejich přítelem a kamarádem, který nezkazil žádnou legraci, nakonec byl to přece Pepíček Bek. A v tom upřímném a tak blízkém oslovení nebyla ani stopa ironie nebo žoviálnosti, ale mnohem víc upřímné úcty a taky poděkování - za to všechno, co Josef Bek v životě udělal pro dobrou náladu a smích publika v divadle, ve filmu a v televizi a samozřejmě taky jako dlouholetý a blízký spolupracovník redakce zábavy Československého rozhlasu. Taková je asi ta nejznámější tvář Josefa Beka - komik, operetní zpěvák, herec, který uměl estarádní řemeslo jako jen málokterý z jeho kolegů. Jenže to je nádherné prokletí, všeobecná popularita, která ale jako by zastínila všechno ostatní. Po studiu na Obchodní akademii a krátké kariéře bankovního úředníka začínal Josef Bek na jevišti jako člen Českého divadla v Olomouci - tady se během dvanácti let vyučil v operetním i činoherním souboru, v režii Jaromíra Pleskota hrál v Olomouci ve svých teprve třiceti letech Othella.

V polovině padesátých let hostoval Josef Bek v režii Otomara Krejči v představení Shawovy Svaté Jany také na jevišti Národního divadla. Ale proč to všechno zvlášť zdůrazňovat... Nakonec takové příležitosti většinou patří k životu herce, v němž se prolíná hned několik uměleckých talentů najednou. A co teprve, když se objeví tak výjimečná příležitost, kdy se talent a herecké zkušenosti potkávají s rolí, která je tou pravou v tu pravou chvíli. Pro Josefa Beka to byl bezesporu jeho Řek Zorba v muzikálu Já, k čertu, žiju rád. Byl to takovej živočišnej typ, kterej miluje život, vzpomínal Josef Bek - byl mi blízkej svým naturelem. Krásný bylo, když jsem tenkrát na začátku sedmdesátých let mohl na jevišti zpívat: Já nic nemám, já nic nechci, jsem jako pták a chci jen volnost...

V příbězích, které Josef Bek vyprávěl na zájezdech po republice i v těch nejmenších vesničkách, nechyběl samozřejmě jeho oblíbený repertoár divadelních historek a zážitků... Např. znáte tu příhodu, jak na byťáku v šedesátých letech zpíval úředníkům tu svoji šoférskou písničku z filmu Florenc 13:30 jen proto, aby sehnal byt pro mladého kolegu, tehdy začínajícího Viktora Preisse? Ale v životě Josefa Beka byly i dramatičtější chvíle, o kterých ovšem nemluvil, až po jeho smrti mi ten příběh vyprávěla dr. Jiřina Šiklová, v osmdesátých letech odsouzená za spolupráci při dovozu svobodné literatury do Československa. Soused Jiřiny Šiklové, herec Josef Bek, několikrát schovával u sebe doma věci, které nesměly skončit v rukou Státní bezpečnosti. A když u něj soudruzi od Bezpečnosti při prohlídce domu zazvonili, sehrál jim tu roli, na kterou byli zvyklí - rozšafný, lidový Pepíček Bek, který měl ovšem za dveřmi krabice plné zakázaných knížek. Jindy zase jel jenom tak s kabátem rychle hozeným přes pyžamo varovat Rudolfa Battěka, že u Jiřiny Šiklové začala domovní prohlídka. Z auta šveholil a zdravil všechny policisty, kteří uzavřeli celou ulici, ale pana Beka samozřejmě a rádi pustili. Josef Bek, který se narodil 21. prosince 1918, měl jedno krásné životní heslo: snažit se žít tak, aby mě v životě nemuselo nikdy nic mrzet...

ČRo 2 - Praha, Dobré jitro, po - pá 7.35