Je radost hrát zvláštní a vyšinuté postavy. Obyčejní lidé, to jsou mnohem těžší role, myslí si Liška

21. září 2018

„Myslím si, že nejsem pracovitý,“ říká host páteční Osobnosti Plus, herec Pavel Liška a dodává se svou hereckou svébytností, že líný ovšem také není: „Jestli prokrastinuji? Včera jsem si zrovna hledal tohle slovo ve slovníku. Pořád něco oddalovat, a pak to udělat správně. To myslím, že dělám.“

„Co se týká filmu, tam si to snažím odpouštět,“ vysvětluje a dodává, že některé projekty dělá čistě pro peníze.

„Nepřipadám si v tom jako úkaz, takhle to má spousta mých kolegů. Film je také trochu jiný žánr než třeba televizní sitcom. Televize vlastně umožňuje větší kompromisy, zatímco film je médium, v němž je všechno vidět, kde se jde prostě na dřeň. Všechno musí být opravdové, nebo alespoň adekvátní tomu, co se točí,“ říká.

Pavel Liška se narodil 29. ledna 1972 v Libereci. Je český divadelní a filmový herec. Vystudoval JAMU v Brně. Účinkoval v brněnském HaDivadle i v Národním divadle. Svůj divadelní život ale spojil spíše s divadly malých forem, jako je Divadlo Na zábradlí, Spolek sešlých či Komediograf. Věnuje se také stand-upům. Jeho první filmovou rolí byl František v Gedeonově Návratu idiota. Později na sebe upozornil ve filmu Divoké včely, který získal cenu festivalu v Rotterdamu. Od té doby ztvárnil desítky rolí ve filmech, filmových pohádkách a seriálech.

Radost potkávat své role

Pavel Liška kriticky hodnotí své vyjadřování, ale také vysvětluje typickou kadenci své řeči. „Moje mluva je rozsekaná. Zdržuji se v ní přirozeně, a tím mám větší čas přemýšlet za pochodu. A mám to tak i ve svých rolích, že si je pojmu takto, aby měl víc času o roli uvažovat. Pak to vypadá, že postava přemýšlí o tom, co říká.“

Herec dostal první velkou příležitost ve filmu Návrat idiota režiséra Saši Gedeona. Styl, kterým postavu hrál, přenesl i do dalších hereckých úloh. S upřímností pak vypráví o stereotypu, s nímž bývá obsazován do rolí podobného typu.

„Jsem za to rád. Když se na tyto postavy podívám, tak má každá z nich vlastně jinou duši. A to, co mají společného, je, že jsou zvláštní, že jsou vyšinuté nebo něčím výjimečné. To je potom radost se s takovou postavou potkat. A také je jednodušší je hrát, protože jsou tak zajímavé, tak jiné. Obyčejní lidé, to jsou mnohem těžší role.“

Do každé postavy dokážu promítnout sám sebe. A nejlépe se mi hraje, když za ni dokážu i přemýšlet.
Pavel Liška

Já a Taclík

Tvrdí o sobě, že není dokonalý herec, a také vysvětluje proč. „Neláká mě přesahovat sám sebe. Když je nějaká role proti mému naturelu, když bych za ni nedokázal přemýšlet, nebo by to bylo pro mě těžké, tak mě netěší se s ní utkat. Potom jsou věci technické. Jsem herec, který nemůže ani dabovat, mám problém s artikulací. Prostě šumluji. Já a Taclík jsme tady u nás největší šumlátoři. To je velký handicap,“ uzavírá.

Poslechněte si celý rozhovor s Pavlem Liškou. Dozvíte se také, jak se mu natáčel cestopisný projekt na motocyklech po Jižní Americe s názvem Vandráci a s jakými smutky se musel během putování utkat.

autoři: Barbora Tachecí , kte
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.