Jak se rostliny dorozumívají?
Rostliny trpí velkým handicapem, s nímž se zdánlivě nedá nic dělat - jsou nepohyblivé. A tak si musejí všemožně pomáhat, chtějí-li prožít svá milostná dobrodružství. Musejí povolat na pomoc hmyz, ptáky a vítr.
Tito zprostředkovatelé seberou na jedné rostlině zrnko pylu a zanesou ho na reprodukční orgány jiné rostliny. Při tomto přenosu, životně důležitém pro zachování rostlinných druhů, se nic neponechává náhodě. Rostliny se samy starají, aby nezůstaly "na ocet", nabízejí se, prosazují, inzerují: já ti dám svůj nektar a vezmi si můj pyl! Svůdkyním se přitom hodí všechno - vůně, nezvyklé tvary a barvy.
Barvy v přírodě nejsou jen pouhá ozdoba. Mají konkrétní, přesně vymezené poslání. Když se zhruba před 150 miliony let objevily první kvetoucí rostliny, nechtěly přenechat přenášení pylu tak nespolehlivému prostředníku, jako je vítr. Proto svými stále většími a pestřejšími květy lákaly hmyz. Jak se však rostlinám podařilo přimět tyto opylovače, aby jen tak nazdařbůh nepřelétávali z květu na květ, ale aby se pravidelně vraceli vždy k jednomu a témuž druhu? Rostliny zdokonalily svůj zevnějšek tak, aby se navzájem zřetelně odlišovaly. Svou kvetoucí nádherou už zdálky přitahují včely, a aby je tyto pilné dělnice nepřehlédly, má vnitřek květu jiné, nápadnější zbarvení než okvětní plátky.
Kdyby na naší planetě žili jen lidé a obratlovci, příroda by nikdy nehýřila barvami. Louky by byly jednotvárně zelené a celá rostlinná říše by se bez pestré nádhery květů proměnila v jednu jedinou rapsodii v zeleném.
