Jak jsem zabila maminku

16. únor 2009

Spisovatelská obratnost dabingové režisérky Olgy Walló (nar. 1948) evidentně narůstá a stává se obdivuhodnější. Po trilogii Věže Svatého Ducha (Moc Marií, Pistole generála Gablera, Krásný jako Karel), přišlo pokračování Kráčel po nestejně napjatých lanech a nyní autorka nasadila laťku nejvyšší, Jak jsem zabila maminku má nejdrsnější název, ale zároveň je to nejlepší z dosud vydaných textů.

Návaznost na předchozí vyprávění je zachována. Autorčino alter ego, osoba, dospěla - vzpomínková část je zasazena do konce 60. let minulého století. Podstatnou roli zde znovu hraje rodina, ve které zvídavé dítě zajišťuje rovnováhu, neboť poněkud labilní rodiče, jak se zdá, jen zkouší žít. Jsou zatíženi vlastní zahleděností, nerozlišují mezi dětským a dospělým vnímáním. Svou ratolest bezohledně "používají" jako rovnocenného partnera, jako hromosvod svých neúspěchů a svodidlo vzájemných nedorozumění.

Tato první linie je pevně provázaná s druhou, analyzující psychický stav hrdinky v jejím zralém věku. V dialogu s podivínským psychiatrem jsou hledány kořeny a příčiny někdejších traumat a dnešních nevyrovnaností. Komentující pohled lékaře přidržuje vypravěččiny nápady při zemi, a jak už to bývá při prohledávání křehkých zákoutí mysli a duše, znejisťuje nabídnuté verze. Autorčino vzdělání v oboru psychologie se zde výborně zúročilo, protože napětí mezi skutečností a představou atraktivním způsobem celé líčení posouvá a poutá čtenářskou pozornost.

Olga Walló

Střídání pohledů jednotlivých postav, naskicovaných podle reálných předloh, je vynikajícím tahem a zárukou čtivosti. Do čtenářských řad je totiž na samém počátku vnesen zmatek, neboť jsou nakladatelem připravovány na jakési komplikace, dokonce se zdá, že sám vydavatel musel zasáhnout a vysvětlit strukturu knihy. Jakoby se na ní snad podílel, ze zlomků poskládal. Je to fikce velmi uvěřitelná, a tím, že je do ní třeba vstoupit a přijmout ji hned od prvních stránek, je vnímatel baven i touto možností nadhledu, zjištění jakýchsi meta-okolností vzniku a téměř záhadných souvislostí knihy.

Olga Walló má vynikající styl, sugestivně poskytující iluzi, že předkládá celé své zraněné nitro, že se vypovídává z dávných komplexů, otevírá rány, že snad dokonce stojí o spoluúčast. Ovšem zároveň je zřejmé, že autorka má vše pod kontrolou, občas probleskne její potutelný úsměv, s nímž spokojeně přezkoumává, že je to ona, kdo dávkuje míru pláče či smíchu. Čtenář je vtažen jednoznačně, přiváben beze zmatku. Nadšeně sleduje jednotlivé ironické proudy, mnohdy až podivně vtipně ponuré. S napětím fandí vypravěčce, trochu se s ní stydí a ochotně za ní putuje na dno bytí i na konec světa.

Vyprávěcí linie, vzpomínková i fabulační, očistná i ozvláštňující, se vzájemně přibližují. Tu a tam o sebe cinknou, propletou se, chvíli plují v jednom proudu, aby se záhy zase vzdálily, osamostatnily. Navíc je celek obtočen a zpevněn ještě třetím obrysem, dobrodružnou cestou do dalekého Chile, na jakousi ztracenou farmu utopenou mimo civilizaci, uprostřed přírody. Skok, který Olga Walló bravurně ovládá, je nutné podstoupit i zde, protože pohled z vrcholků And je startovací plošinou k odrazu a k cestě do rodové minulosti. Nejžhavější přítomnost a událostmi překrytá minulost se střetávají. I z tohoto třesku dokáže spisovatelka těžit a navazovat strhané souvislosti.

Výsledek je znamenitý, elegantní a podivný. Nepůsobí násilně ani manipulativně, i když na obojí je třeba dát pozor. Občasné vytržení a zmatení je osvěžující, některé kličky lze stihnout jen s námahou a s riskem, ale v celku nic nepřebývá, nakonec kompozice "zaklapne" a z fragmentů vzejde podmanivě souzvučný tón.

Olga Walló, Jak jsem zabila maminku, Labyrint, Praha 2008, 207 str.

Spustit audio

Více z pořadu