Jak chránit královninu půdu?
Kanadu si představujeme jako rozlehlou zemi s neporušenou krajinou. Co je tam tedy třeba chránit, se dozvíme od dr. Emila Kučery, který dlouhá desetiletí pracoval na manitobském provinčním ministerstvu ochrany přírodního prostředí.
V Kanadě se obecně uznává, že nestačí chránit jedno zvíře, jedinou květinu, ale musí se vyhlašovat ochrana celého území. Administrativně je v tom ale spousta háčků, protože v Kanadě existuje půda soukromá, půda, která patří britské královně federálně, ale také provinčně. Své nároky mají i indiáni, "první národy", jak se jim dnes říká. Na to tedy narážejí ministerstva přírodních zdrojů, když chtějí chránit velké krajinné celky. Největší potíž je tedy v tom, dohodnout se s privátními majiteli a jednotlivými vládami. V Manitobě se podařilo zřídit dva národní parky. Jeden chrání lední medvědy (Churchill na severu Manitoby je jakýmsi hlavním městem polárních medvědů světa). Druhým je kopcovitý ostrov uprostřed prérií, kde žijí pumy, medvědi, jeleni wapiti, spousta vlků, a to vše uprostřed zemědělské krajiny. Ochrana tu záleží na dobré vůli vlastníků okolní půdy. Dlouho se například diskutovalo, zda je v nárazníkovém pásmu kolem rezervace možné střílet medvědy - medvědi se naučí chodit mimo park, a když přejdou pomyslnou čáru, stávají se z chráněné zvěře zvěří lovnou.
Myslivost v českém pojetí v Kanadě neexistuje, neexistují tam například revíry. Lovná zvěř představuje veřejný přírodní zdroj, který ale žije na soukromé půdě a jí je živen. Nicméně velmi demokraticky a vcelku dobře je určeno, kdo smí a kdo nesmí lovit, kolik se smí ulovit a kde. Lovit smí ten, kdo dostane lístek nebo si koupí licenci, kterou si každý rok obnovuje. Pak může lovit na půdě, která patří koruně (pokud tam není rezervace), nebo na soukromé půdě, pokud se domluví s jejím majitelem. Složitější je lovení losů v místech, kde jsou indiánské rezervace, tam si lovec musí například najmout domácího průvodce, což bývá většinou indián.
