Jak Adresát neznámý doputoval do rozhlasu a Violy

00203122.jpeg

Stanice ČRo 3 - Vltava uvedla 29. dubna dramatizaci novely americké autorky Kathrine Kressmann Taylor (1903-1996) Adresát neznámý. Přinášíme vám "příběh o příběhu" - zajímavosti o tom, jak se příběh o "smrtící síle slova" dostával k rozhlasovým posluchačům a na scénu pražského Divadla Viola.

Vše začalo loňského léta v Londýně, kde byla režisérka Lída Engelová na návštěvě u svých přátel. "Víme, že na téma Německo a nacismus u vás asi nejste příliš zvědaví. Dostávali jste je v nestravitelných porcích," omlouvali se, když jí jako dárek dali knížku, jejíž titul zněl Adress unknown. "Ale určitě si ji přečti, stojí za to." Lída Engelová z důvodů, jež její přátelé poměrně přesně vystihli, nejdříve ten útlý svazeček odložila. Když ho pak začátkem podzimu přece jen otevřela, neodtrhla se od něho dřív, dokud nedospěla k poslední stránce. A okamžitě s ním zašla za vedoucí redakce rozhlasových her a dokumentu s přáním natočit jej pro rozhlas. I Janě Paterové se příběh zalíbil, začala vyjednávat práva k jeho uvedení a přemýšlet, kdo by jej mohl přeložit. Ve stejný den, kdy dostala fax s uzavřenou smlouvou, se od Angličanů dozvěděla, že Adresát neznámý právě vyšel česky. Vydalo jej nakladatelství Academia v překladu Dagmar Steinové.

"Ten příběh je bestseller v nejlepším slova smyslu," vysvětluje Alexandr Tomský, proč jej nakladatelství, jemuž šéfuje, vydalo. "Ovšem opožděný bestseller. Když vyšel poprvé roku 1938, získal v USA poměrně velkou reputaci za to, jak přesně dokázal evokovat psychologii přerodu mnoha Němců v obdivovatele Hitlera a aktivní nacisty. Po válce však zapadl. Protože je krátký, vycházel jen v antologiích povídek. Do světa se rozběhl, až když ho po autorčině smrti roku 1996 vydali ve Francii samostatně. V současnosti je, tuším, přeložen do šestnácti jazyků."

Jan Hartl

Český překlad tedy existoval, bylo však třeba ještě vyřešit adaptaci knížky pro rozhlas. Oříškem byla její epistolární forma. Ač je příběh neobyčejně dramatický, před čtenářem se vynořuje nepřímo - prostřednictvím dopisů, které si vyměňují dva přátelé. Dialog, jejž na dálku vedou, sice přímo nabízí střídání dvou hlasů, jenže v příběhu hraje značnou roli také grafické řešení dopisů. A to hlasy zprostředkovat nelze. Nebo lze? - Zkušený rozhlasový autor Jaroslav Someš, jemuž Jana Paterová tento hlavolam předložila, jej vyřešil jednoduše: připsal do příběhu třetí postavu - amerického listonoše.

Lída Engelová často spolupracuje s Violou, takže ji po natočení hry napadlo, že by se dala na jejím malém jevišťátku uvádět "živě". Svým návrhem potěšila Miluši Viklickou, která Violu vede a již v první polovině devadesátých let zde umožnila jiné rozhlasové režisérce, Haně Kofránkové, uvádět rovněž původně rozhlasový pořad - Konec Casanovy z tvorby Mariny Cvetajevové. Při dalším jednání vznikl projekt trvalejší spolupráce s Českým rozhlasem. "Viola cílevědomě pěstuje kulturu mluveného slova stejně jako Vltava a většina umělců, kteří v ní vystupují, pracují i pro tuto stanici," vysvětlila Miluše Viklická motivaci projektu Rozhlasová hra na jevišti, jenž každoročně na scénu Violy přivede jednu z nově natočených rozhlasových inscenací.

Ve scénické podobě Adresáta neznámého vystupují představitelé obou hlavních rolí - Jiří Dvořák a Jan Hartl, part pošťáka je reprodukován ze záznamu. Jejich výkon je oproštěn od jakýchkoli popisných akcí: stojí podobně jako v rozhlasovém studiu u pultíku a kromě hlasu používají jen mimiky a nečetných, leč promyšlených a působivých gest. Přesto tato koláž, vynalézavě kloubící "konzervovanou" a živou interpretaci a jinak využívající jen světla a hudby, ještě více příběh dynamizuje a dramatizuje.

Pro zajímavost uveďme, že v květnu bude mít v New Yorku premiéru divadelní podoba příběhu (nejspíš o něco opulentnější než ta pražská) a že o zfilmování látky má zájem Jan Hřebejk. "Je to složité, zjistili jsme, že příběh už byl v roce 1944 v USA natočen, scénář napsala sama autorka a film dokonce získal Oscara," řekl režisér zpravodaji ČTK Jiřímu Borovičkovi.