Já nic, já muzikant... na penzi
Dosazovat život Jiřího Traxlera do různých souvislostí je jistě lákavé, neboť díky svému ročníku narození - 1912 - to mnohdy jsou spojitosti paradoxní. (Například se státními zřízeními, která zažil, je to takový zvláštní kruh: Narodil se v monarchii, zakusil republiku i protektorát, nyní v Kanadě zažívá opět monarchii.) Jaké je to s jeho vztahem k psanému slovu, v jakých formách a podobách je schopen je užívat, lze nahlédnout v mimořádně půvabně provedené knize Já nic, já muzikant... na penzi.
Dobrodružný život to tedy bude nepochybně. S kým se zde ale vlastně setkáváme? Jiří Traxler se narodil Táboře. Tam také získal hudební vzdělání a ve svých třiadvaceti letech působil v jazzovém Orchestru Gramoklubu. V roce 1938 napsal pro Swing Band Jaroslava Ježka čtyři jazzové skladby. Další společná činnost už se nerozvinula, neboť v roce 1939 emigroval Jaroslav Ježek před nacistickou totalitou, aby o deset let později emigroval z tehdejšího Československa i Jiří Traxler. Tento hudebník (společně s Karlem Běhounkem složil hudbu k první české "crazy komedii" Eva tropí hlouposti) se zkušeností nabytou spoluprací s orchestrem R. A. Dvorského, aranžér, textař a konferenciér rozhlasových a koncertních pořadů ale už unikal z rodné země před totalitou komunistickou.
Pomocí zavedeného klišé by bylo možné říci, že hudba dalekosáhle přetrvala české pobývání Jiřího Traxlera, který v exilu její sféry i zákoutí vynuceně opustil a na skoro 25 let se stal technickým ilustrátorem v letecké firmě.
Každý počtář ale rychle zjistí, že to je stále ještě jen část života Jiřího Traxlera. Co život na penzi, po přestěhování do Edmontonu, hlavního města kanadské provincie Alberta? Podrobnosti ve vzpomínkové formě sdělil sám Traxler v knize Já nic já muzikant, vydané v roce 1980 v Sixty-Eight Publishers v Kanadě (a v roce 1994 také v Čechách). Ale kniha je rozprodána, a proto je třeba hledat v aktuálním svazku. Co vše nabízí?
Podrobnější životopis, jímavou a vnímavou předmluvu Ondřeje Havelky: "A jako správný asimilovaný Kanaďan, hraje si se slovy českými. (...) Marná sláva, člověk obdarovaný fantazií a tvořivostí si nikdy nedá pokoj. Kreativní pud nikdy nevyhasne." Dál už následuje rozmarné i tklivé povídání, vzpomínkové povídky (O Růžence, Alfrédovi a příslovích) , bonmoty a epigramy ("Hrbí se záda / zvrásčelý tváře - / život mě lisuje / snad do herbáře.") , básně a texty chápavé i parodující, několik vtipných kreseb a reflexi podstatného životního setkání (Jazz) .
A jaký je celek? Spíš žertovné, trochu melancholické, poněkud drsné literární hrátky bez ambice vstoupit na výsostná spisovatelská území. Dle kompozičně kritických parametrů tyhle příběhy soudit nelze. Je tu ale obratná schopnost formulovat zážitky své i svého okolí, nadsázka a svižnost. A spolu s tím ozvuky hrabalovského okouzlení přízemím života, tóny přírodní pozorovatelské moudrosti Oty Pavla, či notičky klučičích poláčkovských zážitků. Vše okořeněné vlastní zkušeností s malými českými poměry a někdy příkrými a nesmlouvavými dobovými zvraty. Jiří Traxler se při psaní asi většinou usmívá. A pobavit jistě chce i čtenáře. Nutno přiznat, že v této swingově namíchané hořko-sladkosti se mu to nadmíru daří.
Jiří Traxler, Já nic, já muzikant... na penzi. Literární etudy jazzového mohykána, IFP Publishing&Engineering, Praha 2008, str. 160. Vydáno ve spolupráci se členy Československé společnosti pro vědy a umění v Albertě, Kanada.
Zde si můžete poslechnout ukázku z CD Hold Jiřímu Traxlerovi (Radioservis)
