Izraelské volby vyhrála Kadima

Cipi Livniová

Ptát se po sečtení všech hlasů, kdo ve volbách vlastně vyhrál, nebývá v demokracii zvykem - snad až na pár států, kde pravidelně dochází k tomu, že mezi vítěznou stranou a stranou na druhém místě není velký rozdíl, a kde vítěz po volbách potřebuje vstoupit do dlouhých a nejistých jednání s potenciálními koaličními partnery. Tento problém známe dobře z české politiky. Mezi státy postižené touto chorobou patří také Izrael.

Jak už je od středečního rána známo, definitivním vítězem předčasných izraelských voleb je centristická strana Kadima. Právě její předsedkyně iniciovala mimořádné volby poté, co se jí nepodařilo sestavit vládní koalici, zejména kvůli přemrštěným požadavkům strany Šas, jež si byla svého významu pro získání parlamentní většiny dobře vědomá. Nové volby měly pročistit vzduch a nově rozdat karty.

Výsledek je však rozpačitý. Ve výzkumech veřejného mínění dlouho vedl pravicový Likud, který patřil k nejtvrdším kritikům vládní politiky, jež počítala s dalšími územními ústupky Palestincům. Během posledních týdnů se však trend obrátil a nakonec se štěstěna zhoupla na stranu Kadimy. Tak zvítězila se ziskem 28 hlasů ze 120-ti, a Likud za ní zaostal o jediný hlas. Cipi Livniová tedy nyní očekává, že právě ona bude pověřena sestavením vlády. Bude tedy záviset na rozhodnutí prezidenta Perese, který ovšem není povinen pověřit vítěze, ale toho, kdo má největší šanci na sestavení vlády.

Šéf Likudu Benjamin Netanjahu, který ještě v prosinci očekával 36 poslaneckých křesel, a nyní v reálu má o devět méně, nemusí nicméně naříkat. Zaprvé si zásadně polepšil. Oproti minulým volbám, v nichž Likud tváří v tvář Kadimě zcela propadl a měl jen 13 křesel, má nyní k dispozici celých 27 poslanců, a to je jistě obrovský nárůst.

Druhým důvodem, proč se až druhý Likud nemusí rmoutit, je fakt, že i kdyby byla Cipi Livniová pověřena sestavením vlády jako první, bude čelit zmíněnému problému sestavování vládní koalice. To se Livniové nemusí podařit, protože Strana práce ohlásila odchod do opozice a arabští poslanci ji odmítají podpořit s tím, že Livniová je iniciátorkou vojenských operací v Gaze. Jestliže se ukáže, že livniová neuspěla, jako druhý v pořadí by byl prezidentem Peresem velmi pravděpodobně pověřen právě lídr Likudu Benjamin Netanjahu. Ten má ve srovnání s Livniovou šance na získání partnerů do vlády mnohem větší.

Vítězem se totiž sice stala středová Kadima, ale celkově se izraelské spektrum posunulo doprava, což je dáno zklamáním izraelské veřejnosti politikou ústupků, která se podle izraelských voličů neosvědčila.

Pravicové strany dostaly v úterý více hlasů než strany středové a levicové, a ovládají asi 65 ze 120-ti míst v parlamentu, tedy bezpečnou většinu. Do pomyslného pravicového bloku můžeme řadit nejen Likud, ale také náboženské strany, které mají šestnáct křesel; další dvě malé nacionalistické strany a rovněž černého koně letošních voleb, stranu Náš domov Izrael Avigdora Liebermana. Tento politik využil proti-arabských nálad, které se vzedmuly v souvislosti s válkou proti Hamásu, a také v souvislosti s velmi problematickým chováním některých představitelů izraelských Arabů, a získal 15 křesel. Lieberman už dal najevo, že dává přednost spojení s Likudem, i když neplatí absolutně, že by se tento politik vyhýbal spolupráci s Kadimou. Netanjahu však určitě bude mít zájem získat alespoň jednu větší stranu, ať už Stranu práce, a nebo i Kadimu.

Na problém však nakonec může narazit i Likud, do jehož koalice by mohla odmítnout vstoupit jak Kadima, tak Strana práce - jak ostatně naznačili představitelé obou těchto stran. Pak sice Netanjahu bude mít k dispozici zmíněnou většinu 65-ti křesel ze 120-ti, ale zároveň se bude opírat o nespolehlivou stranickou drobotinu, která mu může kdykoli podtrhnout koberec pod nohama. Pro stát, který řeší zásadní existenční a existenciální otázky to není dobré řešení.

Vedle debat o tom, kdo bude pověřen sestavením vlády a jakou koalici sestaví, nyní izraelské komentátory zaměstnává ještě jedna, mnohem nadčasovější otázka. Takřka všichni se shodují na tom, že problematický výsledek těchto, ale i mnoha minulých voleb souvisí s nepraktickým volebním systémem. V Izraeli funguje, podobně jako u nás, poměrný volební systém. Jeho tříštivý efekt je ovšem posílen tím, že v Izraeli není jako u nás pětiprocentní hranice, a navíc tento systém pracuje jen s jediným volebním obvodem, kterým je celý stát, což dále usnadňuje vstup do parlamentu četným malým stranám.

Výsledkem tedy jsou nemastné neslané výsledky, v nichž není patrný vítěz, a v nichž tento vítěz musí podstoupit úmorná jednání se stranami, které si svou přízeň nechají dobře zaplatit v podobě ministerských křesel, dotací a dalších výhod, ale blokuje mnohé reformy. Obránci tohoto systému tvrdí, že je velmi demokratický, protože umožňuje reprezentaci i velmi malých částí společnosti.

Na druhou stranu ale vytváří slabé a nestabilní vlády, které nenacházejí odvahu k řešení zásadních problémů. A to nejen bezpečnostních, ale i zcela praktických, jako je třeba dlouhodobě upadající vzdělávací systém, a velké problémy při zásobování vodou. Výsledek debat, jak změnit volební systém, je však v Izraeli stejně jako u nás nejistý - rozhodují o něm totiž strany, které by na jeho reformě samy tratily.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .