Invazní pruhy spojeneckých letadel - rychlá pomůcka k bezpečné identifikaci

18. únor 2004

Prakticky po celou dobu druhé světové války se obě soupeřící strany na západní frontě potýkaly s problémem, jak bezpečně odlišit nepřátelská letadla od vlastních strojů. Siluety mnoha typů stíhaček i bombardérů si byly velmi podobné, což při snížené viditelnosti nebo za špatných klimatických podmínek mohlo vést ke katastrofě. Jsou evidovány desítky přehmatů, při nichž stroje RAF (Britského královského letectva), respektive nacistické Luftwaffe, poslaly k zemi letouny svých bojových druhů.

Obětí takové "minely" se 1. července 1941 stal bohužel také Wellington KX-U (jako Uršula) 311. československé bombardovací perutě. "Freshmanské" posádce seržanta Oldřicha Helmy (pro mladého pilota to byl první let s novou osádkou ve funkci velitele letounu) s největší pravděpodobností selhal při návratu z náletu na Cherbourg přístroj IFF (Identification Friend or Foe, "identifikace přítel - nepřítel", pozn. autora). Při pohledu na radar tak důstojník GCI (kontrola pozemního řízení stíhání) usoudil, že Helmův Wellington je ve skutečnosti nepřátelským strojem a vydal přesně navedenému britskému nočnímu stíhači povel k palbě. Je smutným paradoxem, že za řízením útočícího Beaufighteru Mk.IF seděl samotný velitel 604. noční stíhací perutě RAF Wing Commander Charles H. Appleton, DSO, DFC, který ve tmě nedokázal neznámý dvoumotorový letoun bezpečně identifikovat. V troskách sestřeleného Wellingtonu zahynula poblíž města Mere v hrabství Wiltshire celá československá posádka. Kromě seržanta Helmy ji tvořili P/O Richard Hapala a seržanti Jaroslav Lančík, Adolf Dolejš, Jaroslav Petrucha a Antonín Plocek.

Problému s rozlišováním spojeneckých a německých letadel si byli dobře vědomi také plánovači operace Overlord. Tušili, jaký masakr by na přeplněném normandském nebi mohli způsobit málo ostřílení američtí letci, o nezkušených námořnících sedících za hledáčky protiletadlových kanónů doprovodných plavidel ani nemluvě. Proto nařídili pomalovat americké a britské stíhačky, bombardéry i kluzáky takzvanými "invazními pruhy" (Allied Expeditionary Air Force stripes - pruhy Spojeneckého expedičního letectva). Šlo o rovnoběžné, jasně patrné bílé a černé čáry u kořenů křídel a na trupu. Vzhledem k obavám z prozrazení tohoto opatření odvedly čety "malířů" svou nevděčnou práci na tisícovkách letounů až několik desítek hodin před začátkem Invaze.

Americké Mustangy s invazními pruhy

O tom, že nad Lamanšským průlivem a vyloďovacími plážemi docházelo i tak k dramatickým situacím, svědčí slova legendárního francouzského stíhače Pierra Clostermanna v nezapomenutelné knize Velký Cirkus. "Nebe je plné amerických stíhačů. Promenují se, vždycky dva a dva, po obloze tak nazdařbůh, nalétávají na nás, přilétají nás podezřele očichávat velmi zblízka. Když jsou příliš útoční a my už toho máme dost, ukážeme zuby a postavíme se jim čelem, jako bychom s nimi chtěli bojovat. Jeden mustang, který se zničehonic vynořil z mraků, vypálil dokonce dávku na Grahama. Mustang měl štěstí, protože Graham, který má stejně dobré oko jako nevrlou povahu, zahájil okamžitě palbu, ale minul ho." (P. Clostermann, Velký Cirkus, Naše vojsko 1990, str. 107)

autor: Jiří Hošek
Spustit audio