Impero, imperas, imperat…

Imperátor je hezké slovo. Imperátorů bylo v dějinách mnoho, i když většinou ten imperátor chtěl být zrovna jediný. Imperátor je také oblíbený titul ve sci-fi: takový ten lump, co vládne galaxii, má k tomu armádu úředníků a armádu s lasery a tak. Kde se ovšem imperátor vzal? Jako jiné zajímavé věci v Evropě, imperátor pochází z Říma.

Každé tělo má svou hlavu

Římské Koloseum|foto:Fotobanka Pixabay

Imperátor v latině znamená prostě jen „držitel impéria“. A co to je impérium? Tradiční, pohříchu rozšířený překlad toho slova zní císařství. A samozřejmě to tak není. Impérium totiž znamená státní moc. Všechny ty věci jako byrokracie, soudy, politici, daně, intriky, sociální systém… prostě státní moc. Impérium. A imperátor je pak ten, kdo tu státní moc představuje, na nejvyšší, i kdyby jen symbolické úrovni. Česky bychom tedy mohli jednoduše říci, že imperátor je hlava státu.

Povšimněme si, že impérium není definováno nějakým konkrétním státním zřízením.  A tak impérium je stát, kde si ustavili království. Jako tomu bylo v Římě nějakých 250 let od jeho vzniku. Imperátorem, představitelem království, je pochopitelně a zcela nekomplikovaně král. Akorát že v latině se to řekne rex, což je v dnešních dobách slovo zpropagované spíše zvířátky, ať už existujícími, či vyhynulými.

Gaius Julius Caesar|foto:Pixabay, Licence Pixabay

Impérium je pak stát i tehdy, když si tam lidi nastolí republiku. A protože i republika má svou hlavu státu, tak i v republice najdeme imperátora. V případě Říma tedy hned dva: říkalo se jim konzulové a byli raději dva, protože kdyby byl jen jeden, tak by to vypadalo, že mají Římani pořád krále. A aby to bylo úplné, tak dodejme, že v té republice byli dva imperátoři, co byli konzulové, a ti konzulové, to byli senátoři, členové Senátu. A když byla válka, tak měl jeden konzul hlavní slovo, aby nebyly zmatky, a tehdy se mu říkalo diktátor a i ten diktátor byl imperátor. A i když, jak je vidět, uměli Římani s těmi funkcemi docela žonglovat, i tak jim republika vydržela docela dlouho.

Čím slabší, tím pompéznější

Karel I. Veliký, franský král a první středověký římský císař|foto:Pixabay, CC0 1.0, ©

Ovšem ani to trvání římské republiky není tak jednoznačné, jak se zdá. Opět tradiční výklad: římská republika zanikla po občanských válkách, když v roce 27 před Kristem získal moc Octavianus. A ten Octavianus že byl první imperátorem alias císařem a tehdy že vzniklo císařství.

My už ale víme, že imperátorem Octavianus sice byl, ale rozhodně ne prvním. Jen se mu povedlo to impérium uchopit nečekaně silně a nedělit se skoro s nikým – prostě si coby konzul republiky nabral i řadu dalších funkcí. Říká se tomu kumulace funkcí, děje se to i v moderních diktaturách a fakticky pak opravdu vládnete jako císař – ale formálně, de iure, byl Řím stále republikou. Res publica Romana, dokonce i s tím Senátem. I když ten už jen dělal stafáž svému konzulovi, svému imperátorovi, svému princepsovi. Princeps je totiž nový název pro držitele moci v nových poměrech republiky – a to je to, co se většinou myslí, když se řekne císař. I když to zní jako princ.

A ještě později si ti imperátoři v republice, ti konzulové, co vládli jako císaři, přestali říkat princeps a vymysleli si nový titul, a sice dominus et deus, pán a bůh, aby ještě umocnili velikost svého impéria. Ale to už byla labutí píseň římského impéria, protože čím pompéznější byla titulatura představitele státu, tím slabší byla jeho faktická moc a nakonec na Západě skončili ke konci pátého století. A římský stát se rozpadl a na jeho místě vznikly nové státy a v jejich čele pak byli králové a vévodové…prostě další imperátoři.