Huculů je už 1300!
Čistokrevných huculských koníků je nyní na světě asi tak 1300, tvrdí v Meteoru dr. Otakar Leiský. To je zhruba tolik jako koně Przewalského. S huculy to však už vypadalo kriticky, ještě před třiceti lety jich na celé zeměkouli žilo necelých tři sta a existovalo nebezpečí, že záhy vyhynou.
Huculský kůň, jak začal mizet z našeho života, se už stával téměř neznámým tvorem. Přitom tento tarpanoidní kůň Karpat má spoustu vlastností, které bylo třeba zachovat, protože bez něho bychom neměli výchozí materiál pro případné šlechtění koní. Huculové přitom prožívali velice slavný život. Huculský kůň je zaznamenáván už před čtyřmi sty lety, nejspíš jako potomek divokého koně evropského, tarpana, který vymizel nebo byl vyhuben koncem 18. nebo začátkem 19.století.
Tarpani byli samozřejmě ovlivněni v průběhu nájezdů armád nebo tahů vojska, kdy se s nimi mísila cizí krev, což však během několika generací opět vymizelo. Posléze se tohoto koně ujali Huculové, rumunsko-rusínští pastevci, kteří do Karpat přitáhli v 16. a v 17. století, aby se uchránili před tureckými nájezdy. S tímto koněm se spřátelili, trochu mu pomáhali v jeho existenci, ovšem polodivokým způsobem, když stádo koní nepotřebovali, tak ho vyhnali na poloniny a více se o něj nestarali, leda v zimě přikrmovali senem. Huculský kůň znamená zbojnický kůň, protože rumunsky je hucul zbojník. Tito koně vykonávali užitečnou práci ve velice těžko přístupných horských oblastech Karpat, jako soumaři při přenášení těžkých břemen, pro jízdu v nesnadném terénu nebo i jako koně do lehčích kolesek. Koně si všimla i rakousko-uherská armáda a chtěla jeho vlastností využít pro vojenské potřeby. V roce 1856 založila na území dnešního Rumunska, v tehdejší Lučině, pokusný chov s deseti bukovinskými klisnami a dvěma hřebci. Úspěch se nedostavoval, protože výchozí klisny nebyly docela huculské. V roce 1876 byl chov se skutečnými huculy obnoven a trvá v tomto místě dosud. Huculští koníci doplatili zvláště na první světovou válku, kdy byli v Karpatech téměř vyhubeni.
