„Vzdávejme nyní všichni díky Pánu Bohu, který nás svou dobrotou vysvobodil z moci korutanské.“ V roce 1310 se to u nás ještě jásalo. Český národ svého nového krále vítal.
Strašným hrůzám neujde svět. V roce tisíc tři sta deset převeliká voda byla, na sta lidí zahubila.
Jalová slova pokusím se zkrátit, pravdivým činům pravdivý zvuk vrátit, ať poučí se každý, kdo má snahu poznat svou zem a přispívat jí k blahu.
„Když uslyšel Jindřich, že byl římský král Albrecht zabit, zaradoval se radostí velmi velikou, neboť myslil, že musí z jeho pádu nabýti mocnější síly v Čechách.“
Češi, což jste nezmoudřeli ani trochu za léta? Trůn jste dal nepříteli, synu krále Albrechta, Rudolfovi, vévodovi z Rakous, a tím chomout nový navlékli jste na své šíje.
Olomouc, datum 4. srpna 1306. Toho dne a na tomto místě byl za temných okolností zavražděn poslední mužský představitel přemyslovské dynastie.
Vévoda Vladislav neboli Lokýtek jednáním s polskými pány a krakovskými měšťany lstivě získal na českém králi Sandoměřsko a Krakov a způsobil českému králi mnoho škod.
„Ó jak hustou temnotou zahalilo mysli lidské tak neočekávané neštěstí! Ó na jak křehkých základech spočívalo štěstí celých Čech!“
„Divíme se všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen jakýsi rytíř, řečený Konrád z Botenštejna.“
„Divíme se všichni, že se dosud až dodnes neví, kdo byl najisto pachatelem tak nezměrné hanebnosti. Byl však spatřen rytíř, řečený Konrád z Botenštejna, rodem Durynk.“
„Kdo dá očím mým vody a hlavě mé pramen slz, abych dnem i nocí oplakával skon nejzbožnějšího krále Václava a smrt více zajisté pro nás než pro něho žalostnou a trpkou.“
Právě jsme se ocitli v roce 0. Tedy – ten letopočet svoje konkrétní číslo má, a to 1283, ale pro dvanáctiletého následníka trůnu Václava II. to byl skutečně rok 0.
„V noci před sv. Pavla na víru obrácení – 25. ledna roku 1279 – kázal Ota lidem svým nenadále vzbudit královnu i syna a nehledě na jejich vzpouzení je odvézt na Bezděz.“
Král Přemysl Otakar II. se nedočkal klidu ani po smrti. „Římský král Rudolf kázal Přemyslovu mrtvolu položiti na vůz a odvézti přes Marchegg do Vídně.“
Za čtvrtstoletí vlády Přemysla Otakara II. se český stát rozepjal od Krkonoš až k Jadranu. Rozloha přemyslovského panství se nejméně zdvojnásobila.
„Česká královna Markéta překročila již věk, kdy ženy mohou povíti děťátko, ale což má ta věc zmařiti trvání Přemyslova rodu?“
„Bélu, krále Uher, kníže chce porazit. Zná jeho nenávist.“ My si za „knížete“ dosadíme „krále“, a v tajence blížící se války nám vycházejí jména dvou nepřátel.
Osmdesátá první schůzka na Toulkách českou minulostí nás zavádí opět k Přemyslu Otakarovi Druhému. Není divu, tento muž je naším bezesporu nejvýznamnějším státník...
