V bitvě na Bílé hoře nechyběli vojáci snad žádné evropské národnosti. V duchu doby byly armády otevřeny všem, kdo projevili ochotu bojovat v jejich řadách.
Už velmi brzy po zahájení války začalo se v českém táboře pošeptmu hovořit o zradě. Fáma se šířila a naleptávala i tak dost slabou bojovou morálku českých stavů.
Mapu ukázat nemůžeme, ale k čemu mají čtenáři a posluchači představivost... Takže: Vojsko Ligy obsadilo po krátkém odporu Linec.
Fridrich Falcký, třiadvacetiletý kurfiřt sportovního zevnějšku a mladistvého elánu, byl zvolen novým českým panovníkem.
V pondělí 26. srpna 1619 jednomyslně a beze všeho sporu hlasové všech tří stavů Království českého se vyslovili a kurfiřt falcký od nich za krále zvolen byl.
„Státní převrat hraběte Thurna a spoluviníků jeho byl velikou neobratností a hroznou neopatrností.“
Úhlavní postavě české rebelie proti domu habsburskému, hraběti Jindřichu Matyáši z Thurnů bychom po česku mu mohli říkat Pán z Věže.
„A tehdy byli Slavata a Martinic za rušitele obecného pokoje a dobrého i za odbojníky Království českého vůbec nazváni.“
Bylo jaro roku 1619. Česká povstalecká vláda se držela u moci už deset měsíců. Praha žila jako v horečce. Přepracovaní direktoři nevěděli, který z problémů řešit dřív.
Válka musela přijít. Její první, jakoby rozběhová či zahřívací fáze se odehrála na podzim roku 1618.
Loajální rebelanti... Protimluv, že. Kdo je loajální, nerebeluje. Kdo rebeluje, není většinou loajální, neb se rebeluje proti nadřízeným.
Ve Vídni měli zase jednou smutek: Co to zas ti Češi vyvedli! Dobrodiní vlády naší pomazané vážiti si neumějí a do příkopu z oken svého Hradu naše politiky metati ráčí!
Pro Pražský hrad byly připraveny dva scénáře. Jeden veřejný, druhý přísně utajený, který byl zřejmě připraven na konspirativní schůzce v domě Albrechta Jana Smiřického.
21. května 1618 se v Karolinu objevují poslové z královské kanceláře s oznámením, že přišel nový císařský list z Vídně, obsahující důležitá nařízení pro shromážděné stavy.
Právě jste nás zastihli před jednou z úhlavních křižovatek, na níž se ocitl ke konci druhého desetiletí 17. století i celý náš národ.
Vímť já jeden krásný zámek nedaleko Jičína, ostává tam kováříček a má krásného syna. A v tom zámku panna byla, ovčáříčka milovala, milovala v tajnosti, přišla k něm...
Nyčko, dětičky, vám dám něco na památku. Podnes nemoh jsem se od těchto peněz odloučit – ale do hrobu je s sebou nevezmu.
