Václav Voska

Když se v loňském roce poprvé objevil na knižních pultech literárně publicistický portrét Václava Vosky (21.10.1918 - 20.8.1982), vzpomínám si, že jsem při čtení té knížky ještě na ulici nejprve vrazil do sloupu elektrického vedení a pak jsem téměř porazil na kolena jednu stařenku, která nesla dvě velké nákupní tašky. Omlouval jsem se a vysvětloval, jak moc jsem rád, že i Václav Voska má konečně takovou knížku, protože tu chyběla.... A najednou ta paní, která nejdřív nechápala vůbec nic, jenom se tak zmateně rozhlížela, najednou docela obrátila. Stačila k tomu jediná fotografie Václava Vosky - jeho soustředěný a trochu melancholický pohled na obálce. Měl hrát v Národním divadle, řekla mi s rukou laskavě položenou na knížce. Ale Václav Voska v Národním divadle hrál, po válce celých pět let. Nebylo jeho vinou, že musel odejít a stal se později v Městkých divadlech pražských tím, čím byl Národnímu divadlu svým herectvím Karel Höger. Voskův umělecký vzor, s nímž ho spojoval nejen podobný pohled na život a na umění, ale nakonec taky podobný životní osud...

Podmanivý Voskův baryton a závěrečný monolog Möbia z Dürrenmattových Fyziků, jedna z celé řady velkých rolí moderního světového repretoáru, které na jevišti MDP Václav Voska odehrál. Stejně zajímavý a bohatý jako byl Voskův herecký portrét, takový byl i pohled do jeho tváře člověka, občana této země. Na konci šedesátých let, kdy byl mj. zvolen poslancem ČNR, odpovídal v časopise Květy na otázky čtenářů: Co má pro vás v životě největší cenu? Odpusťte, že odpovím takovými otřepanými slovíčky: Volnost, rovnost, bratrství - taky pravda a spravedlnost. A to, co říkal a co hrál, tím taky žil. Záleželo mu na tom nejenom kde a před kým, ale především a hlavně co říká. Nebylo to v té době pravda konformní, ale zato hluboce upřímné a lidské. Nejlepší recept na to jak zničit umělce i člověka, nebudeme ho obtěžovat velkými úkoly. Nebudeme ho obtěžovat vůbec žádnými úkoly. A přece i v tom malémdivadle uprostřed Prahy bylo Voskovo herectví nepřehlédnutelné. Kladlo divákům otázky a vybízelo k rozhovoru, čekalo na odpověď. Ale přes to všechno, jak to napsal divadelní kritik Jindřich Černý: Duše ani srdce se nedají oklamat a pod přetlakem nevydané síly se předčasně hroutí. Měla to být poslední premiéra sezóny v pražském divadle ABC. Amadeus, divadelní hra anglického dramatika Petera Shaffera. Příběh vlastního svědomí, geniality i průměrnosti. Na přání Václava Vosky se měl Amadeus hrát poprvé až začátku října. Skutečná premiéra byla ovšem tenkrát ještě o několik dní později - přesně 21. října 1982. V den, kdy by Václav Voska oslavil své narozeniny. Mám doma jako vzácnou památku na ten večer divadelní program, ještě je v něm vytištěno původní obsazení, v roli Salieriho ale ten večer už vystoupil na jevišti jeden z nejlepších Voskových žáků Boris Rösner. Salieri Václava Vosky tak zůstal jednou provždy už jen v pochybnostech a hledání divadelních zkoušek. V horkém létě toho roku se Václavu Voskovi ještě jednou splnil jeho každoroční sen, být alespoň pár dnů u přátel na chatě na kraji lesa - tam, kde je sluníčko, hříbky a ticho. Před mořskou zátokou nebo údolím potoka, dávám přednost horské louce. Na horách se cítím přírodě nejblíž. V náručí milovaných Beskyd byl Václav Voska i v té poslední chvíli, kdy uslyšel výkřik svého stále víc unaveného a bolavého srdce. Nebylo mu tenkrát ještě ani čtyřiašedesát let.