Jiří Grossmann
S Jiřím Grossmannem jsme věděli, že jeden bez druhého nechceme a nemůžeme pracovat. Byli jsme každý den spolu, měli jsme naprosto shodný názor na humor a uměli jsme se smát věcem, na kterých by většina lidí asi nic směšného nenašla...
Dnes už téměř zapomenuté rozhlasové vyznání Jiřího Grossmanna o svých literárních láskách. Je lepší bohatě žít než bohatý zemřít - citát Samuela Johnsona uváděl návštěvy do bytu Jiřího Grossmanna (20.7.1941 - 5.12.1971) v ulici s půvabně poetickým názvem, který se snad ani nedá zapomenout - Staropramenná 12 v Praze na Smíchově. Byl tu pokoj, který patřil nejprve studentovi stavební fakulty ČVUT, později na chvíli reklamnímu textaři pražské PNS a zároveň byl i královstvím věčného klukovství, snad proto ta rozkládací autodráha, Foglar, Twainův Tom Sawyer, ale taky Francois Willon, Čechov nebo Guy de Maupassant - tady stejně jako v kavárně Slávii nebo ve studovně Městské knihovny vznikaly první pracovní verze slavných společných povídek Jiřího Grossmanna a Miloslava Šimka.
Dvojice, která se nejprve především svému generačnímu publiku představila v Karkulce (v Karlínském kulturním kabaretu), později v klubech Olympic a Sluníčko, aby se pak Šimek a Grossmann na pozvání Jiřího Šlitra a Jiřího Suchého stali druhou tvůrčí skupinou pražského Semaforu. Podle vzpomínek přátel měl Jiří Grossmann vedle vrozeného smyslu pro humor i mnohá další nadání, snadno se učil jazyky, bravurně zvládal matematické příklady, vášnivě rád luštil křížovky... Miloval country hudbu a byl to duší i tělem optimista a romantik, který věřil, že humor a poezie dokáží prodloužit lidem život a dělají ho šťastnějším...
Když Jiří Grossmann zemřel 5. prosince 1971, bylo mu teprve třicet let. A tady se znovu nabízí ta legendární otázka Jana Wericha: Byl to krátkej nebo dlouhej život? Nemám na tu otázku jednoznačnou odpověď. Byl to krátký život, protože zdaleka ještě nestačil říct všechno, co by chtěl... anebo naopak dlouhý život, pro to všechno, co nám rozdal jenom během svých posledních deseti let, kdy se Jiří Grossmann stal populárním komikem a zpěvákem, ale taky uznávaným a zkušeným textařem, básníkem písniček populární hudby. Texty Jiřího Grossmanna ani po letech neztrácejí nic ze svého vtipu nebo jemného půvabu poetických snů a tiché nostalgie a romantiky... Nové generace televizních diváků a posluchačů archivních semaforských nahrávek znovu objevují mezi gejzíry smíchu spontaneitu studentského humoru v dialogu a v klasických povídkách Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna. A tak můžeme říct, že také o Jiřím Grossmannovi platí to, co napsal Miroslav Horníček: Nevěřím, že mohou zemřít lidé, kteří dali tolik radosti tolika lidem, právě tak jako nevěřím, že žijí ti, kdo radost dávat nedovedou... Neuměl bych ten pocit trvalé přítomnosti Jiřího Grossmanna mezi námi, popsat líp.
ČRo 2 - Praha, Dobré jitro, po - pá 7.35