Ota Sklenčka
Myslím, že by každý měl mít při své profesi nějakého koníčka, sbíral jsem kameny, brouky, chodil jsem do přírody malovat. A teď mi z toho všeho zůstalo jen rybaření. Když mám volno, večer nebo ráno jedu k vodě.
Kdyby mi dal někdo na vybranou, jestli chci sedět tři hodiny u zubaře nebo dělat rozhovor, raději bych si vybral toho zubaře - herec Ota Sklenčka neměl rád rozhovory, nerad se svěřoval. Věřil, že na jevišti nebo ve filmu a v televizi dokáže vyslovit mnohem víc a hlavně - po svém. Kdyby Hitler na podzim 1939 nezavřel české vysoké školy, kdo ví, jestli by se Ota Sklenčka (19.12.1919 - 10.10.1993) nestal právě spíš lékařem. Jako herecký elév začínal za války v Horáckém divadle, v Praze pak patřila jeho knížka hereckých rolí především Realistickému divadlu a Divadlu na Vinohradech... Měl rád režiséry, kteří uměli poznat špatnou manýru a chtěli ji zčlověka sedřít a najít v každém herci to nejlepší, snad proto si tak rozuměl s Alfrédem Radokem při práci v Městských divadlech pražských. V televizi zůstavájí z mnoha rolí Oty Sklenčky v paměti především asiNezralé maliny - velká příležitost pročtyři velké herce. Ota Sklenčka svým robustním herectvím patřil mezi ně... Láska a čas pro něj nebyla jen velká slova, ale i témata, jejichž tváře a podoby na jevišti v herecké práci hledal celý život....
Velkou láskou Oty Sklenčky bylo malování, utíkal se k němu celý život. S malířským stojanem jezdil na dovolenou, láska k výtvarnému umění a chuť malovat - to všechno mu zůstalo stejně jako divadlo, když musel na začátku sedmdesátých let odejít z divadelní fakulty AMU, kde dlouhá léta přednášel adeptům herectví... I tady ovšem Otu Sklenčku provázela jeho záliba, a tak vedle samostatných hereckých karikatur vznikla i malá výtvarná galerie z tváří těch, kteří se ať už úspěšně nebo neúspěšně pokoušeli o studium herectví. Nejraději ale Ota Sklenčka maloval přírodu a krajiny - byl rybářem a podle vyprávění jeho dcery: rybařil právě pro ten pobyt a pocit v přírodě, u řeky, u vody, proto, že mohl odpočívat, relaxovat, sám tomu říkal chytnout přírodu za pačesy a splynout s ní. A ty ryby k tomu vlastně ani nepotřeboval. Když jsem viděl na výstavě Herci malují poprvé obrazy Oty Sklenčky, nevěřil jsem tomu, žejejich autorem může být herec bez samostatného výtvarného vzdělání, ale tak to přece bylo i na jevišti nebo před televizní a filmovou kamerou, autorem těch zvláštních přírodních motivů, osobitých pohledů do krajiny byl především Ota Sklenčka jako vnímavý člověk, pozorný stejnou měrou jak ke svému okolí, tak i k talentům, kterých se mu dostalo. V jeho obrazech viděli přátelé velmi citlivé poděkování přírodě. Byly to obrazy nálady a pocitů, plné úcty k motivům, které Ota Sklenčka maloval a byl pokaždé vděčný za to, že dostal tu příležitost a že je dokázal zachytit. Vážil si toho a vyprávěl o tom tajemství jenom některým přátelům a svým nejbližším. Dcera Oty Sklenčky, paní Milica Sklenčková vzpomíná: Myslím, že tatínkovo malování je především o jeho vztahu k přírodě a k našemu světu, ke všem těm krásám, které se nabízejí a které neumíme vnímat, neumíme se zastavit. On to ve svých obrázcíchuměl.
ČRo 2 - Praha, Dobré jitro, po - pá 7.35