„Státní převrat hraběte Thurna a spoluviníků jeho byl velikou neobratností a hroznou neopatrností.“
Úhlavní postavě české rebelie proti domu habsburskému, hraběti Jindřichu Matyáši z Thurnů bychom po česku mu mohli říkat Pán z Věže.
„A tehdy byli Slavata a Martinic za rušitele obecného pokoje a dobrého i za odbojníky Království českého vůbec nazváni.“
Bylo jaro roku 1619. Česká povstalecká vláda se držela u moci už deset měsíců. Praha žila jako v horečce. Přepracovaní direktoři nevěděli, který z problémů řešit dřív.
Válka musela přijít. Její první, jakoby rozběhová či zahřívací fáze se odehrála na podzim roku 1618.
Loajální rebelanti... Protimluv, že. Kdo je loajální, nerebeluje. Kdo rebeluje, není většinou loajální, neb se rebeluje proti nadřízeným.
Ve Vídni měli zase jednou smutek: Co to zas ti Češi vyvedli! Dobrodiní vlády naší pomazané vážiti si neumějí a do příkopu z oken svého Hradu naše politiky metati ráčí!
Pro Pražský hrad byly připraveny dva scénáře. Jeden veřejný, druhý přísně utajený, který byl zřejmě připraven na konspirativní schůzce v domě Albrechta Jana Smiřického.
21. května 1618 se v Karolinu objevují poslové z královské kanceláře s oznámením, že přišel nový císařský list z Vídně, obsahující důležitá nařízení pro shromážděné stavy.
Právě jste nás zastihli před jednou z úhlavních křižovatek, na níž se ocitl ke konci druhého desetiletí 17. století i celý náš národ.
Vímť já jeden krásný zámek nedaleko Jičína, ostává tam kováříček a má krásného syna. A v tom zámku panna byla, ovčáříčka milovala, milovala v tajnosti, přišla k něm...
Nyčko, dětičky, vám dám něco na památku. Podnes nemoh jsem se od těchto peněz odloučit – ale do hrobu je s sebou nevezmu.
Mezičas, který jsme se rozhodli věnovat prvním, prostředním i posledním věcem člověka, kvůli čemuž jsme se museli pozastavit v toku času, to mezidobí se již chýlí k závěru.
Zhruba před měsícem jsme si dali v Toulkách českou minulostí pohov. Relativní pohov, neboť vysílat jsme nepřestali, čehož svědkem je i dnešní schůzka.
Znej již milost mou a mne stálou k vůli tobě, prosím, nechť těžko není přáti mi tak jako já tobě.
My jsme se nyní, na jednom z uzlových míst našich dějin, na chvíli zastavili. Do zorného úhlu našich zraků padlo soukromí obyvatel Koruny české.
„A ještě ti musím toto vypsati, jak Anička opět se mi velmi přepadla, ač přece veselá jest, než naději se, že ty zoubky míti bude, neb ještě stále žádného nemá.“
