Přípustné "umění" na trupech letadel druhé světové války

7. srpen 2004

Divoké časy první světové války, kdy si proslulý "Rudý baron" Manfred von Richthofen nechal svůj trojplošník Fokker pomalovat sytě červenou barvou nebo kdy jeho bojový druh Ernst Udet napsal na své ocasní plochy zpupný vzkaz soupeřům "Du doch nicht" (Ty přece ne), byly nenávratně pryč. S výjimkou strojů extravagantních Američanů byly letouny Rusů, Němců a Britů, co se barev, textu a obrázků týče, ve srovnání s prvním celosvětovým konfliktem, podstatně usedlejší.

U britských strojů, kromě národního "terčíku" za pilotní kabinou a standardního kamuflážního schématu, byly vrcholem "umění" případné symboly vítězství pod kabinou nebo znak perutě (nejčastěji jeho zmenšenina) namalovaný většinou na krytu motoru. Přípustný byl také osobní emblém poměrně malých rozměrů aplikovaný šikmo pod kabinou. Obrázky spoře oděných či zcela neoděných slečen a dam, které krášlily stroje Američanů, byly u Britů považovány za nepřípustné a tak se to pod kabinami hemžilo hlavně zvířaty a různými karikaturami. Flight Lieutenant Stanislav Fejfar od 313.perutě tak například svůj Spitfire ozdobil obrázkem Disneyova psa Pluta vyluzujícího výraz "Tally-Ho", tedy výkřik, s nímž se stíhači RAF vrhali na nepřítele. Jiný slavný československý stíhač Karel Kuttelwascher měl na svém Hurricanu s noční kamufláží během slavné éry u 1.stíhací perutě obrázek kosy, z níž odkapávala krev a nápis "Night Reaper" (Noční žnec).

Piloti jiných národností většinou neopomněli svůj letoun ozdobit znakem svého národního letectva. U Poláků tak byl zpravidla na chladiči k vidění červenobílý čtverec, u Francouzů Lotrinský kříž a u Čechoslováků pak státní vlajka v kruhovém poli. Velitelé křídel měli privilegium umístit na trup svého letadla tzv. "velitelský praporek" a navíc si zvolit také vlastní kódová písmena. Dva z velitelů československého stíhacího křídla Karel Mrázek a Tomáš Vybíral tak měli na svých strojích monogram, respektive zkratku příjmení, "KM" a "VY".

Na trupech britských bombardérů a stíhaček pochopitelně nemohla chybět tzv. "kódová písmena", která odlišovala jednotlivé perutě a v rámci perutě pak jednotlivé stroje. K wellingtonům a později liberátorům 311.československé bombardovací perutě neodmyslitelně patřila písmena "KX". Asi jen ztěží bychom našli pověrčivější bytosti, než byli letci, a tak nepřekvapí, že stroje s některými obzvlášť "šťastnými" písmeny byly považovány za nezničitelné. U "třistajedenáctky" měl takovou reputaci stroj s výrobním číslem R 1598 kódového označení KX-C. "Šťastná Cecilka", jak se letounu přezdívalo, přežila během služby u Bomber Commandu 51 bojových letů! 310.československá stíhací peruť měla kódová písmena "NN", 312.peruť "DU" a konečně nejmladší 313.squadrona pak "RY".

Z německých letounů měly kódová písmena pouze bombardéry. Stíhačky měly na trupu pouze barevně vyvedenou číslici, (a to ještě ne všechny) která identifikovala letoun v rámci příslušné letky (např. žlutá 7, černá 5 apod.). Pro snazší rozeznání mívala letadla Luftwaffe na konci trupu ještě barevný pruh. Dalším identifikačním prvkem byl znak, kterým disponovala jednotlivá křídla (Geschwader) Luftwaffe. Stíhači JG 2 Richthofen tak měli na krytu motoru kohouta, jejich kamarádi z JG 53 pikové eso a piloti JG 54 pro změnu zelené srdce.

Slavná esa Luftwaffe si většinou své stroje ještě "krapánek" přizdobila. Josef "Pips" Priller, jeden z nejlepších stíhačů západoevropského bojiště, si pod kabinu nakreslil či nechal nakreslit srdcové eso se jménem své milé - "Jutta". Erich Hartmann, podle dosažených 352 sestřelů vůbec nejúspěšnější stíhací pilot všech dob, si zase motorový kryt nechal pomalovat černým tulipánovým vzorem viditelným z velké dálky. Dal tak vzniknout legendě o "černém ďáblu", který byl postrachem sovětských pilotů. Ti po spatření takto zbarveného stroje brali do zaječích a Hartmannových soupeřů na nebi rázem ubylo. Populární "Bubi" Hartmann ale přišel s chytrým nápadem, kdy svůj tulipánový stroj přenechal nezkušenému pilotovi své jednotky, pro kterého nebylo lepší ochrany, a sám začal pilotovat anonymní stroj. Ani Hartmann v souvislosti se svým Messerschmittem 109 nezapomněl na svou životní lásku a do rudého srdce pod kabinou jednoho ze svých strojů vepsal jméno "Usch".

Američtí "volnomyšlenkáři" ovšem popustili uzdy své fantazii suverénně nejvíc! Zatímco předky stíhacích letounů zdobily zejména v Pacifiku rozevřené žraločí tlamy, přídě amerických bombardérů připomínaly malou "pornografickou" sbírku. Amatérské kresby polonahých či zcela odhalených dívek a jména jako "Lady Eve", "Ponderous Peg" či "Cherokee Strip" byly u amerických letců ve velké oblibě. Výjimkou ale nebyly ani obrázky a jména letadel spojená s nejrůznějšími talismany, kreslenými postavičkami, zvířecími mazlíčky nebo siláckými gesty. Zvlášť autoritativní kapitáni bombardérů dokázali na trup svých strojů dostat i jména rodinných příslušníků. Snad nejznámějším příkladem může být v tomto směru letoun B-29 Superfortress "Enola Gay" podplukovníka Paula Warfielda Tibbettse, který 6.srpna 1945 svrhl atomovou bombu na Hirošimu. Enola Gay Hazardová byla přitom matkou Paula Tibbetse, kterou letec velmi miloval.

Pilot letounu Enola Gay, z něhož byla svržena atomová bomba na Hirošimu, Paul W. Tibbets Jr. mává před odletem z kokpitu, 6. srpna 1945
autor: Jiří Hošek
Spustit audio